Druhá řadovka americké NSBM bandy Pantheon s názvem Vargrstrike vyšla v roce 2001, ale donesla se k mým uším teprve nedávno. Kapela se jistě netají svými názory, což je poznat už třeba jen z designu jejich stránek, nebo obsahu samotných textů… , ale to teď nechám stranou a přejdu rovnou k jejich hudební tvorbě.

Celé album jako by na mně dýchlo až téměř hororovou atmosférou. První skladba Eigi Einhamir (Not of One Skin) se po krátkém „intru“ rozjede klasickou sypanicí doprovázenou vcelku obstojným vokálem, ke konci zazní skoro až hororové zvuky zakončené vytím vlka, podobné pasáže se objevují na albu častěji, např. na začátku třetí a páté písně, proto podle mě dostává příliš monotónní ráz. Skladba opět přechází na úplný závěr znovu do rychlejšího tempa. Většina zářezů si je dost podobná, proto se o nich nebudu jednotlivě rozepisovat, ale jak jsem zmínil, je zde dost cítit monotónnost, ale také silná atmosféra, která hudbu dokáže okořenit a dát jí ten správný šmak. Věc, která mne nejvíce na tomto počinu potěšila, je poslední skladba Vautrins Sang pt.1 (acoustic version), začínající brnkáním, které je doprovázeno čistým vokálem poté následuje delší pauza po které má písnička zakončení s nádechem ambientu, stále doprovázena čistým vokálem, ke kterému se do pozadí ještě přidává blackový vokál parádně dokreslující atmosféru. Právě toto mne dost oslovilo svojí výbornou atmosférou a do jisté míry „originalitou“, i přesto se někomu píseň může zdát utahaná – nese se ve velice pomalém tempu a má bezmála 15 minut, což není zrovna málo. Rozhodně Vautrins Sang pt.1 (acoustic version) je zajímavým zakončením.

Na závěr bych podotkl, že Vargrstrike mě zas tak neuchvátilo, až na pár světlých momentů, a poslední písničku, ale rozhodně má něco do sebe, a není to podprůměrný kousek. Kytary a vokální projev na Vargrstriku bych hodnotil spíše kladně, ale zato bicí mi přijdou podstatně slabší.