Od té doby, co se prohrabuji v nejrůznějších počinech americké black metalové scény (neboli USBM, zkratky jsou teď totiž hrozně populární), se mi do spárů periodicky vrací určitá věkem prověřená jména, u kterých je jistota, že člověk nemůže šlápnout příliš vedle. Nevím, jak u vás, ale v mých očích stávala americká podoba černého kovu za pendrek, a to až do chvíle, než jsem objevil geniální split album KRIEG/ Kult ov Azazel. A právě tehdy jsem se poprvé dostal k onomu nihilistickému, zvukově odpudivému a náladou naprosto nepochopitelnému typu black metalu, který ve mně zanechal hluboké a trvalé jizvy. Pak už to šlo, jak to tak bývá, ráz na ráz. Po výše uvedených dvou zástupcích došlo i na takové legendy jako je Judas Iscariot, Xasthur, Leviathan, Nachtmystium, Vrolok, Black Funeral a k nim přidružené projekty. Poslední veliké překvapení ze země za mořem bylo před několika lety setkání s labelem Southern Lord a související scénou. Ptáte se, proč se tak ze široka rozepisuji?
Důvodem je skutečnost, že nový počin KRIEG se jakoby snaží shrnout různé styly, proudy a tendence v soudobé americké extrémní hudbě a přitom zůstat takoví, jak jsme na ně zvyklí. Ono se ostatně není čemu divit, když si hlavní mozek projektu (Lord Imperial) pozval do svého ansáblu skutečně exkluzivní sestavičku, ze které bych určitě vypíchl legendu USBM Jeffa Whiteheada alias Wresta, známého z projektů Leviathan a silně nedoceněného Lurker of Chalice a Chrise Grigga, leadera spřízněných Woe.
V celé diskografii kapely KRIEG (no, ono je to vždy spíše Lord Imperial + hosté) existují z mého pohledu dva zásadní záseky. Prvním z nich je nepřekonatelné album „Destruction Ritual“ a druhým monumentální blacková nálož „Blue Miasma“. Speciální místo ovšem zaujímá i sebemrskačská, psychedelická jízda „The Black House“ a právě k této desce bych přirovnal, co se týče významu, jejich poslední počin.
Název desky „The Isolationist“ jakoby reflektuje celkové rozpoložení v hlavním stanu tohoto kultovního projektu, a sice že si Lord Imperial bere čas na rozmyšlenou, nebo uvažuje, jakým směrem rozjet delší dobu neaktivní mašinu. Na jedné straně přinášejí KRIEG nové prvky v podobě syntetizátorových podkladů („All Paths to God“) nebo téměř až power elektronických hluků ve skladbě „And the Stars Fell On“, na straně druhé nalezneme na desce prvky, na které jsme zvyklí už od dob alba „The Black House“. Monotónní hradba neharmonických akordů, splašené bicí, neurotický blackový řev a atmosféra totálního zmaru a deprese hvězdných rozměrů. Přes nespornou rychlost jednotlivých skladeb je album jako takové téměř prosyceno temnou melasovitou bahenní kaší, která se jako kyselina zažere do mozkového kmene a s ubíjející periodicitou vás stahuje hlouběji a hlouběji do hnijících, nehybných sfér Hádu. Vliv Wresta je v tomto bodě více než slyšitelný, jak co do celkového vyznění kytarových pasáží, tak i co se týče nazvučení nástrojů, neb podobné pocity v člověku vyvolávají i alba legendy Leviathan.
Produkce je ovšem velmi čistá a vyrovnaná, a tvoří tak zajímavý kontrast k jednotlivým zvukovým prvkům. Jediná nevýhoda celého tohoto stylového guláše je možná až příliš opatrné a decentní použití jednotlivých výstřelků a výletů do přidružených hudebních sfér. Imperial našlapuje vskutku velmi opatrně a přimíchává koření jenom velmi decentně, až má člověk dojem, že se jedná skutečně o testování skladatelských a nahrávacích možností celého projektu. Doufám tedy, že další album už bude více vyhraněné a KRIEG se nebudou bát ještě více experimentovat. Taková skladba „Religion III „ je pro mě osobně obrovský příslib do budoucna.
Obal hyzděný děsivým výjevem mrtvého domu, orámovaný čistou bílou plochou je perfektním grafickým vyjádřením atmosféry a náplně alba. Ono totiž, i když se KRIEG snaží občas implementovat i nějaké ty melodie, zní to pořád stále dost extrémně a pokud se snaží znít extrémně, pořád je v tom cítit určitý nadhled a nevysvětlitelný cit pro hypotetickou, ale nepřítomnou melodii. Je v tom zvláštní schizofrenie, takový všudypřítomný rozpor.
„The Isolationist“ je rozhodně velmi kvalitní album nihilistického extrémního black metalu amerického střihu, s celou tou depresivní atmosférou, zběsilou tvrdostí, přímočarou kytarou a podivně umístěných odboček do různých stylů a nálad, na druhou stranu mu chybí určitá stylizace a místy působí poněkud bezpohlavně. Je ovšem dost obtížné říci, je-li to záměr či nikoliv. Buď jak buď, pokud vám vyhovuje poslední tvorba KRIEG, máte rádi extrémní muziku made in USA a nevadí vám občasné experimenty, pak vás album určitě potěší. Z mého osobního pohledu sice nejsem v kolenou, jako při poslechu „Blue Miasma“, ale oceňuji desku jako příjemný aperitiv a předzvěst věcí příštích nejen u KRIEG, ale i u příbuzných projektů a kapel.
