Michael Ford je skutečný nezmar americké extrémní (nejen) hudební scény. Pro jedny legenda, kult a silný zdroj inspirace, pro další šašek, pozér a vychytralý obchodník s okultní literaturou pochybné kvality. Pokud jste však obeznámeni s jeho tvorbou, lze jen těžko zůstat stranou a nezaujmout k této osobnosti nějaké stanovisko. Osobně jsem si vždy vážil většiny jeho hudebních projektů, pochopitelně ne všechny mají po stránce kvality vzestupnou tendenci, a jeho literární a mediální aktivita mě nikdy příliš nezajímala. A právě z onoho přehršle různých projektů (elektronické Hexentanz a Psychonaut 75 či kytarovější Valefor) a kolaborací jsem měl vždy nejraději právě black metalovou inkarnaci tohoto černokněžníka - BLACK FUNERAL. Pro ty, kdo neznají starší počiny této obludy, jen toliko, že každé album je úplně jiné, ať po zvukové či kompoziční stránce. Zatímco například zvukově i hudebně extrémní a odporné album „Ordog“ je pro mne téměř neposlouchatelné, kovově znějící zhmotnělá negativita alba „Az-I-Dahak“ pro mne dodnes představuje jedno z nejlepších alb black metalu jako takového. Jediné, co ovšem propojuje celou diskografie tohoto chorobného uskupení, je černá magie nejhrubší formy, přítomná v textech jednotlivých alb. Popisy démonů a odpudivých rituálů, téměř jako vytržené ze starých francouzských grimoárů, perfektně doplňují zvrácenou hudební složku a samozřejmě nejinak je tomu i na posledním dílu „Vukodlak“.
Když jsem si „Vukodlak“ pustil prvně, tak moje první otázka zněla, jestli on si ten Ford už z nás nedělá legraci. No přeci, tak příšerná produkce se snad ani nedá udělat záměrně. On se na to nahrávání prostě vybodl s přesvědčením, že oddaní stoupeni a fanoušci koupí i sebehorší výplod jeho chorého mozku. To je však jenom styčný výčet mnoha myšlenek a tendencí album rovnou hodit do kotle po té, co konečně dohrálo outro. Když mi ovšem palice poněkud vychladla, došlo mi, že to vlastně poslouchám BLACK FUNERAL, a že je potřeba k tomu i podle toho přistupovat.
Atmosféra této desky je pochopitelně úplně jiná, než na předchozích počinech. Již intro se nese ve znamení klávesového temného romantismu, který mi k BLACK FUNERAL příliš nesedí, ovšem zase mi příjemně připomněl období dark ambientních počátků norského raracha Mortiise. Následující fláky již nesou typický cejch této pekelné manufaktury, a to šíleně přebuzené kytary (takhle snad hráli jenom švédští ožralové Vondur), primitivní jednotvárné bicí a zkreslený hlas hlavního principála. Vše smícháno dohromady vytváří zběsilý démonický koktejl hnusu a rouhání, který je součástí skutečně toho nejextrémnějšího na současné black metalové scéně.
Nevím, z jakého důvodu se mi, co se týče atmosféry a celkové odpornosti této nahrávky, vrací do mého otupělého mozku stále dokola srovnání s francouzským velekultem Mütiilation. Ne snad, že by to bylo hudebně úplně jinde, ale mám na mysli spíše takové to plíživé, zapáchající okultní zlo, které se po vložení alba do přehrávače jakoby usadí v temných stínech a zákoutích místnosti.
Z alba i díky relativně častým klávesovým předělům (intro, midtro skladba „Wolfskin Essence“ a outro) čiší téměř až dekadentní atmosféra black metalu počátku 90tých let. Však vzpomeňte na první fláky Emperor, Cradle of Filth (ovšem myslím démonický bootleg „Sodomizing Virgin Vamps“, kdo nezná, bude velmi překvapen) či právě kapel kolem Black Legions. Feeling, jak by řekli hudební labužníci, je nevěřitelně oldschoolový, ovšem vzájemný poměr ingrediencí dává tušit, že tato nahrávka vznikla v dnešní době. Bzučící kytary i mlácení do utopeného virblu je totiž naefektováno a smícháno tak podivně, až má člověk pocit, že se nahrávalo někde v kryptě, hluboko pod zemí. Těžko říci o tomhle albu, že je syrové. Tohle je totiž syrovost sama.
Ke zvuku, produkci či podobným „zbytečnostem“ se nemá cenu ani vyjadřovat, protože zde jsou naprosto ignorována veškerá pravidla a tabu, ale jak jsem již napsal, to ostatně na všech albech BLACK FUNERAL. Když se tak koukám na celé album po mnoha posleších, tak mám pocit, že má sílu kvalitního béčkového horroru. Mám na mysli takový ten moment, kdy sledujete film, který se tváří vyloženě levně a amatérsky, aby vás pak překvapila celkově chorobná atmosféra a démonické vyznění celého snímku (prostě jako když sledujete Soaviho či lepší Fulciho fláky). Ono skutečně není špatné občas vytáhnout ze skříně nějaký ten videopůjčovnový VHS kult a nechat na sebe dýchnout jiný styl děsu, než nabízí vysokorozpočtové filmy. A právě tak je možné posuzovat i desku „Vukodlak“. Těžko asi ohrozí pozice blackových superstar, ale prasárna je to náramná. Takže dost bylo řečí a směle do poslechu něčeho skutečně obskurního.
Na úplný závěr malé postscriptum. Album obsahuje dvojici předělávek, a to od kapel Sorath a hlavně pro mě doposud neznámého uskupení Gräuen Pestanz, která má skutečně totálně temnou a zlověstnou atmosférou. Gräuen Pestanz je, jak se zdá i podle ukázek z Youtube, projekt nesmírně zajímavý a určitě hodný obšírnější pozornosti, za kteréžto upozornění BLACK FUNERAL moc děkuji.
