Jsem vězněn ve svém vlastním těle. Krčím se v temném rohu jako malé děcko a v naprosté panice, která je mým jediným společníkem, slyším tlouct své srdce. Myšlenkami probleskávají nepříjemné zážitky posledních čtyř let, které trávím v tomto bohem zapomenutém místě. Ze všech stran čelím neutichajícímu křiku výplodů mé fantazie. Musejí prožívat šílená muka, když slyším jejich trápení. Za malou chvíli však přijde řada i na mne. Začínám slyšet stále nové zvuky, které mě utvrzují v tom, že Ti, co se na mne chystají, si již brousí své nástroje. Srdce buší stále více, intenzivněji. Blázním, šílím a panikařím. Jako by nestačilo to otravné bzučení v nitru mé hlavy…

Než se stačím vzpamatovat, zasahuje mne ostré světlo a jsem paralyzován na chladném stole v malé, bílé místnosti. Začíná další z mnoha mých nočních můr, pravidelných šílenství, která mne provázejí již dlouhou dobu. Nyní však dosáhly svého vrcholu, jsou silnější než předtím a v mnoha ohledech inteligentnější. Velmi záludným způsobem obelstí váš zdravý rozum a nenápadnou, avšak velmi komplikovanou formou započnou hru s vaší myslí. Netrvá dlouho a člověk podlehne všem těm zvukům, hlasům a velmi silným pocitům, které vedou k nevyhnutelné ztrátě orientace mezi skutečností a realitou... Tlak je natolik silný, že sotva popadám dech. Bez pohnutí poslouchám, co se mnou bude dál. Utápím se hlouběji a hlouběji ve své temné duši, která se nyní zdá ještě zvrácenější a odpornější, než kdykoliv předtím. Všechen ten hnus, špína a koroze chátrajících jaderných elektráren a dalších industriálních objektů v post-apokalyptických pustinách naší polomrtvé planety je nic v porovnání s tímto groteskním ústavem, jenž je nyní mým domovem. Během nočního bloudění opuštěnými prostory se snažím pochopit veškeré to šílenství, samotu a posedlost, jenž je nedílnou součástí tohoto místa. Začínám pochybovat, že bych ještě někdy mohl dosáhnout vysvobození. Plynnou dny, týdny, měsíce... Stále bloudím, zmatený, stejně jako moucha v mé hlavě, která se stejně marně snaží najít cestu na svobodu, jako já sám.

Po dlouhém psychickém náporu však konečně přicházím k sobě. Během okamžiku si uvědomuji vše, co jsem prožil. Všechny ty vzpomínky jsou neskutečně živé, a proto o nich mohu podat svou výpověď. Bez okolků mohu mluvit o tak silném a působivém příběhu, který dostal podobu post-black metalového klenotu, který bude letošní rok trůnit na pomyslném Olympu (nejen) black metalové hudby. ABORYM po čtyřech letech vrací úder podobně silně jako Imperium. S novou sestavou stvořili monstrum, které vás bez kompromisu zničí. Společně s poměrně obsáhlým počtem hostů vytvořili další krok ve svém vývoji, který oproti předchozímu představuje obrovský skok v hudebních dovednostech. Už rozhodně nemůžeme mluvit o nějakém „obyčejném“ industriálním BM. Průnik do zcela nových dimenzí a jejich vzájemné prolínání zaujme i ty nejnáročnější. Každá vteřina nahrávky je promyšlena do posledního puntíku tak, aby netvořila jednotlivé stopy, avšak celý nepřerušený příběh, žijící vlastním životem, od počátku do konce. Ohromující sled událostí a motivů vyžaduje opravdu pozorný poslech. Z počátku rozporuplné šílenství se po čase začíná formovat do podoby, kterou jsem vám předložil na počátku této zpovědi. Zacházet do detailů nejen nemá cenu, ale hlavně bude vše podstatné odhaleno v nadcházejícím rozhovoru, který nám poskytl Fabban a H:IO:K.


Jelikož je konec roku před námi, můžu i s klidem říci, jak si „Psychogrotesque“ obstála v konkurenci, která byla dle mého pohledu velice silná. Myslím, že není třeba zmiňovat, co mám na mysli, každý má své favority a určitě mi i většina z vás dá za pravdu, že na horních příčkách budou právě ABORYM. Poslední dobou se hodně rozhazovalo nejvyšším možným hodnocením a i tato deska je silným aspirantem. Původně jsem ji v zájmu alespoň nějaké objektivity chtěl udělit o půl bodu z maxima méně, ale při psaní jsem si to rozmyslel. Deset bodů jsem tento rok žádné desce nedal, a proto je udělím této nahrávce. I těch několik dalších letošních skvostů, které již do konce roku nestihnu zrecenzovat, i ty, co už mám za sebou, se však s „Psychogrotesque“ nemůžou srovnávat. Desku jsem si prostě zamiloval a od doby, co se ke mně dostala, ji poslouchám prakticky denně. Já osobně na ní neshledávám žádné zásadní chyby. Nemohu tedy jinak! Moje deska roku, dámy a pánové. Děkuji…

K recenzi poskytl: Season of Mist