Démoni demontáže vylezli ze své díry, prošli kovovým hájem, potkali Františka Štorma a rozhodli se ve světě spáchat Industriální Velké Obrození. To je totiž krom křestního jména páně Krátkého jakýmsi dalším rozměrem titulu alba. Zvykl jsem si na to, že Umbrtkovci budou vydávat desky jak na běžícím pásu a budu si muset zvyknout i na to, že každá deska z jejich dílny bude v něčem jiná, i „IVO“ se tak od „Kovového háje“ citelně liší, ale že by šlo o industriální obrození? Když už jsem to nakousl, není úplně od věci začít tím, co se změnilo.
„Čtu bibli pozpátku a vzývám při tom Umbrtku…“
Na první poslech zaregistrovatelná změna spočívá ve vokální přítomnosti Františka Štorma. Asi nechodí po světě moc lidí, které by tato „fúze“ nějakým způsobem překvapovala. Je obecně známé, že Morbivod je velikým příznivcem Master’s Hammer, a tak to Františkovi chlapi jednoduše pustili a on souhlasil. Musím říct, že pro mě jde o věc v zásadě těšící a skladby, ve kterých se velký František hlasově projevuje, pro mě patří k vrcholům alba. Jsou celkem čtyři, vládnou jim ovšem v zásadě dvě úvodní, „Umbrtka“ a „Nájezdníci“, ke kterým se ještě dostanu. Druhou, v podstatě mnohem důležitější věcí, je skutečná a klasicky znějící bicí souprava. Popravdě řečeno, s touto záležitostí se nedá v zásadě dělat nic jiného, než ji brát jako velký posun vpřed. Nutno říci, že hudba UMBRTKY díky tomu získala o dost dynamičtější vyznění, nebo, chcete-li, náboj. Také zvuk se v lecčem liší, zde bylo sáhnuto k naprosto čistému vyznění, takže slyšitelné a čitelné jsou všechny nástroje, a to pro někoho může být určitě věcí příjemnou. Mně však tenhle posun až tak nevyhovuje, jako by to kapelu stálo část atmosféry. Určitě se jedná o subjektivní záležitost a nelze na to nahlížet jen z jednoho úhlu pohledu, přidám tedy druhý. „Ivo“ obsahuje skladby, kde jde hlavně a především o instrumentálně technickou podstatu věci, jakou je třeba šestý „Týden“, kde se čistá produkce skvěle hodí, obecně proto, aby vynikly jemné nuance nástrojového obsazení, včetně saxofonu hostujícího Radka Havla. K písni „Týden“ dlužno ještě zmínit textovou stránku věci, protože právě tady lyrika ve své nostalgičnosti téměř dokonale podporuje hudbu. A to už se dostáváme k druhé části recenze, tedy záležitostem veskrze nezměněným.
Jak Strastinen, tak Morbivod i nadále píší příběhy a opěvují stále stejné hodnoty. A ani zde se nevyhnete jejich pěti „P“. Základem vždy byl a bude příběh, zde spíše jednotlivé příběhy, jež jsem se protentokrát nesnažil spojit v jeden velký. Popravdě to moc ani nejde, nevím proč, ale tahle fošna mi přijde poněkud méně soudržná než její dvě předchůdkyně. Navíc bych vše spojil v nějaký ten příběh, který v tom vůbec není. Nebylo to špatné, dávat předchozím počinům ještě další rozměr, o kterém hudebníci neměli původně ani tušení, přesněji představu, že by si to mohl někdo vykládat ještě jinak, než oni sami. Ona potom celkem potěší reakce ve smyslu „zajímavý pohled na věc“. Ovšem na aktuálním počinu (pokud už není na světě následovník) nevím, jak takovou záležitost spáchat. Celé album prostupuje také prachmatismus, v úvodu verbálně, to nejspíše kdyby někdo neměl s předchozí tvorbou Umbrtkovy legie tu čest, aby pochopil, oč jde. My, co už nějakou dobu šedý továrenský metal posloucháme, prachmatismus jednoduše slyšíme. Plzeň jsem záměrně postavil mezi „péčky“ do středu, neboť ta je skutečným středem veškerého dění. Myslím, že je to patrné už z názvů jednotlivých písní (Doudlevce, Petrohrad), ale i leckde jinde na albu se potkáte s tajemnými zákoutími města Plzně, třeba legendami opředenými výrobními provozy. Nedovedu si představit, že by se někdy pánové rozhodli poslat Iva Krátkého na pivo jinam, myslím za hranice západočeské metropole. Mohlo by jít o zajímavý experiment, ale stejně si myslím, že Morbivod ani Strastinen po podobné věci nesáhnou, už jen proto, že by nešlo o události zakládající se na holé skutečnosti. Hned dalším důvodem může být to, že geografické popisy Umbrtkových toulek Plzní jsou tak romantické, viz. „Pivo Ivo“, jinak mě však titulní skladba tentokrát nikterak nezaujala, snad jen verši ku oslavě Páně, ty jsou ovšem součástí textu i tak. Jistě, „...musíme udělat masivní propagandu…“, už jen proto, že „Pán ti dal oheň, meč a bagr!“. On je totiž pánem práce, všudypřítomné, osvobozující a do jisté míry (nejen) tělo ničící…
Zmiňoval jsem devátou skladbu v obou předchozích odstavcích a rozhodně nejde o náhodu. „Nájezdníci“ jsou totiž tím nejlepším důkazem, že UMBRTKA je stále velmi kvalitní formací, která dokáže pospojovat všechny prvky své činnosti v jeden celek. Jde o výbornou skladbu, kde se projevují smysl pro nadsázku, skladatelská potence, inteligentní podrážení „autorit“ (že bych se opakoval?). Ale co jiného napsat při poslechu krásných veršů: „Varg leze z díry, vystrkuje kníry, věší na ně květiny, za to, že psal dějiny…“. V neposlední řadě zde slyším i industriální prvky a hlavně hráčskou zručnost všech zúčastněných.
Celkově závěrem tedy nezbývá než konstatovat, že hudebně je „IVO“ na velmi dobré úrovni, ovšem o Industriální velké obrození se nejedná. Dále pak to, že i přes zmíněná pozitiva z toho necítím potřebnou atmosféru, jako v „Kovovém háji“, ani čarovné odkazy na klasické BM pecky, které vystupovaly z „Úplné demontáže lidstva“. „IVO“ je deskou zkrátka úplně jinou a mému srdci poněkud méně blízkou. Nezaslouží si vzhledem k ostatním kapelám horší známku nežli sedm, ovšem z mého pohledu půjde o sedmičku menší, než kterou jsem udělil „Demontáži“. Navíc si myslím, že příští desku nechám rozpitvat někomu jinému, začínám se totiž opakovat a to dobré není, ani pro mě, ani pro Morbivoda, Strastinena, Wella a Karla. Ne, není to tak, že bych přestal UMBRTKU poslouchat, to si nechám „... jako železniční ctnost!“ , jen už o jejich hudbě nejspíš nebudu psát, tedy alespoň do doby, než oslavím „Šedesátiny“. Berte to třeba tak, že přeji Umbrtkovcům minimálně dalších 25 let kvalitní, poctivé a samozřejmě zábavné práce v průmyslu (nejen) hudebním.
K recenzi poskytl: Werewolf Production
