Udělal jsem si radost. Po skvělém vystoupení HELHEIM na loňských Phantoms of Pilsen mě nenapadlo nic jiného, než navštívit jejich distro. A věděl jsem, že neodejdu s prázdnou. Protože starší nahrávky této norské legendy vlastním, sáhl jsem po triku a novince „Åsgards Fall“, která je sice jen EP, ovšem když zatím není hotové plnohodnotné album, tak proč si nezpříjemnit zbytek roku alespoň tímto způsobem. Co se z toho vyklube za radost, jsem však v tu chvíli netušil, věděl jsem jen to, že disk bude pravděpodobně ještě horký, protože v Evropě byl vydán 1. listopadu.
Deska je rozdělena do dvou polovin. První tvoří epický celek „Åsgards Fall“, který byl vytvořen pod silným vlivem Bathory a páně Quorthona, proto tedy není divu, že se HELHEIM rozhodli celou první část věnovat této velké kapele a velké osobnosti dějin metalové hudby. Jasně tak naznačili, že Quorthonův duch i odkaz jeho díla přežívá v srdcích zasvěcených stále a pro mou osobu je to zatraceně dobře. Nutno říct, že z hudby podávané nám na stříbrném podnose je sice avizovaný Fosbergův vliv znát, ovšem v daleko větší míře kompozičně, strukturou skladeb, například když si v úvodní části „Åsgards Fall I“ pánové dovolí po skutečně hutném rozjezdu zpomalit a posunou svou muziku do akustických sfér. Ten moment je naprosto úžasný a skutečně evokuje tvorbu Bathory. Ale pozor, o kopírování se v žádném případě nejedná. HELHEIM už na svých posledních deskách notně naznačovali i jinou část posunu své tvorby, totiž záhadné vlny a kmitočty znějící jakoby z povzdálí, z hlubin helheimu. Úvodní píseň je jimi protkána ještě mnohem dokonaleji, než v dosavadní tvorbě kapely. Vše do sebe zapadá naprosto přesně, jak v rychlých pasážích, tak v akustických vyhrávkách, a to už vůbec nemluvím o úžasném sólu zhruba uprostřed. To je jak, když stojíte uprostřed panenské přírody a posloucháte ozvěnu mistrů, držte se – rockové kytary. Možná jsem se nechal unést, jenomže to už mi ve sluchátkách koluje druhá akustická skladba („Mellomspill“) a věřte nevěřte, když zavřu oči, vidím obrazy přenádherných zasněžených plání, cítím teplo ohňů, které rozdmýchaly tamní domorodci, aby se ohřáli a pak plamen krájející černočernou tmu. Uprostřed snění si uvědomuji, že pomalu začíná skladba další - „Åsgards Fall II“, která navazuje tam, kde jednička úspěšně skončila a má původní myšlenka o severských mistrech rockové kytary se opět vrací, a to mnohem intenzivněji než předtím. Jsem v zajetí hudebních kouzel kapely, ne jejich vězněm, ale dobrovolným zajatcem. Je to jak ve snách. Jednoznačně nejdůležitější a nejpůsobivější je práce kytar, ovšem bez podpory šumu z povzdálí a nesložité, ale o to více účinné rytmické sekce, by ani ona nebyla k ničemu. Tohle je prostě geniální po všech stránkách, nevyjímaje ani vokály vrstvené do nesčetných rovin a perfektně gradující v osmé minutě třetí skladby. Tady snad Quorthona přímo slyším. Úžasné! Proč už musí být konec, nebo ne? Následuje tklivá pasáž a žádného výraznějšího zrychlení se již nedočkám. Jenomže tohle je krásná tečka za první půlkou EP, jíž se hudebníci poklonili odkazu Velkého. Já se tímto klaním jim a zároveň děkuji.
Meditativní účinek úvodu desky je dokreslen i vsuvkou „Helheim VII“, tady už jsme doma, tyto „Helheim“ vsuvky používá kapela od svého prvního alba na každé desce. I zde je však k zaslechnutí vliv Bathory, i když to původně asi bylo zamýšleno. Schválně si zkuste skladbu poslechnout a porovnat ji s úvodem "One Rode to Asa Bay“, podobnost čistě náhodná. Následuje „Dualitet og Ulver“, píseň, která naznačuje, jak asi budou znít HELHEIM na novém albu, jehož oficiální vydání hudebníci plánují na únor 2011. A máme se zjevně na co těšit. Nesoudím tak jen podle orálních orací Hoesta, ale spíše podle hudby samotné. Víceméně se zde ukazuje, že HELHEIM posunou své umění na vyšší level, aniž by ztratili cokoliv ze svých klíčových prvků a své identity, která z nich dělá jedinečný klenot. Aby toho nebylo málo, tuhle novou skladbu následně doplňuje znovu nahraná „Jernskogen“. Asi by se možná chtělo někomu říct cosi ve smyslu, že jde o vatu, která má jen natáhnout celkovou dobu EP na 33:33, a možné to je, ale já to tak nevnímám. Spíš si myslím, že cíl kapely byl poněkud jinačí. Na koncertech tuhle verzi prostě slýcháme, slyšeli jsme ji v roce 2008 stejně jako loni v listopadu. Neříká nám tím kapela, přijďte se podívat, tohle stojí za to? Pravda, verze „Jernskogen 2010“ nemá atmosféru jako na „Blod og Ild“, ale na druhou stranu přímo sálá čistou metalovou energií. Pro mnohé to může být špatné, ale já to vnímám jako vstřícný krok HELHEIM.
Proč vlastně psát recenze na podobné věci, když ve frontě čeká tolik plnohodnotných počinů? Důvodů je spousta. Jedním z nich to, že takové recenze prostě psát chci! Dalším třeba to, že si to takto excelentní deska jednoznačně zaslouží. Mnohdy je mnohem zábavnější (a myslím i pro čtenáře záživnější) číst recenzi na výtvor půlhodinový, ale kvalitní, než na šedesátiminutovou blbost. Důvod číslo tři: mám ve zvyku vždy koncem roku rozebírat něco speciálního a „Åsgards Fall“ takovým dílem jednoznačně je. Na úplný závěr si dovolím mít na všechny jednu prosbu. Desku nestahujte, kupte si ji a potom ji přehrávejte nahlas, jak uznáte za vhodné, ale vždy v klidu. Tento monumentální skvost totiž vylučuje jakoukoliv jinou činnost, nežli soustředěný poslech. Nedegradujte si zážitek z „Åsgards Fall“ jakýmkoliv způsobem!
