Představte si situaci, že byste z čirého zájmu požádali uznávaného norského guru o pětici nejvíce nedoceněných kapel místní black metalové scény. Určitě by mezi nimi nechyběla trojice zaštítěná jménem MALIGNANT ETERNAL. Během druhé poloviny devadesátých let se klukům podařilo vydat trojici dlouhohrajících nahrávek, z níž minimálně dvě byly a jsou zásadními díly black metalové historie. Vše začíná v roce 1995 debutem „Tårnet“ - čirým a nefalšovaným černě kovovým uměním s podporou temných kláves. Přesto anebo právě proto, že by se v tomto období dalo najít daleko více skandinávských interpretů, kteří přicházejí s hudbou mající charakteristicky norský feeling první poloviny devadesátých let, trojice z Bergenu s prvotinou rozhodně nezaostávala, ba naopak. O čtyři roky později – v roce 1999, pak kapela vystupující již pouze pod zkráceninou M. Eternal končí svoji pouť hudebním světem zářezem „Alarm“. Ten už byl o poznání originálnější, metalovou agresivitu zdatně doplňovala elektronika koketující s technem, tedy kombinace, o které se ještě deset let po jakémsi epitafu MALIGNANT ETERNAL hovoří jako o neokoukané progresi a rouhání se black metalovému kultu.

Nás ale zajímá doba mezi těmito nahrávkami, přesněji rok 1997. Přesně na polovině cesty T. Reaper a spol. vytvořili zřejmě nejzajímavější dílo své nedlouhé kariéry - „Far Beneath the Sun“. Jeho hlavní předností a faktem, proč dokáže posluchače omámit i po 14 letech, je nadčasovost. MALIGNANT ETERNAL tehdy vzali do rukou ryzí norský black metalový feeling pod který složili ne úplně konvenční hudební stránku. Nemůžete tedy počítat s nekonečným počtem tisíckrát omílaných dvojhmatů. Zde máte co dočinění s hrou techničtější, která se nebojí vkusných vyhrávek, změn temp a nálad. Tím, že se Norové nebáli nedržet tehdy zaběhlých konvencí a na „Far Beneath the Sun“ popustili uzdy kytarové fantazii, máte i v roce 2010 při poslechu pocit svěžího vánku v zatuchlé kopce egyptského faraona. Na přetřes tak přichází i velké množství motivů, od provokujících vypalovaček „Reaper“ a „Prelude to Inferno“, přes majestátní epos „My Empire“, až po zadumanost „Carpathian Stardust“. Všechno drží pohromadě stejně dobře jako paranoidní spojení kytarové avantgardy a ryzího feelingu.

„Far Beneath the Sun“ je úžasnou deskou tím, že v žádném místě třiačtyřicetiminutové stopáže nezačne posluchače nudit. Nedá se zde hovořit ani o tom, že by MALIGNANT ETERNAL přišli se změnou v tu pravou chvíli – těšně před bodem zlomu. Zde je totiž skladatelská invence tak vydařená, že co minuta hrací doby, to zábavná a neotřelá produkce. Dokážu si živě představit, že kdyby dnes nějaká kapela přišla s „Far Beneath the Sun“, bude většinou médií i fanouškovskou obcí opěvována a vyzdvihována do nebes. A to také pro výbornou práci se strukturou jednotlivých kompozic. Zdaleka ne každý totiž dokáže zpracovat téma tak, aby dokázalo jako vichřice uhánět zasněženými lány, v zápětí se schovat za prvním stromem nejbližšího lesa a ještě zdvojnásobit tep svých pronásledovatelů těsně předtím, než se jim s děsivým výrazem v obličeji znovu ukáže. A MALIGNANT ETERNAL tohle prostě umí. Dokážou si s náladovostí pohrávat s vrozenou jistotou.


Ne nadarmo musím oslavovat slovo nadčasovost. Kolik dokážete vyjmenovat black metalových nahrávek z druhé poloviny let devadesátých, na kterých není poznat zub času, případně doba, ve které byly skládány? Bude jich asi minimum. „Far Beneath the Sun“ takovou nahrávkou je. Ba co více, nahrávkou skandálně vydařenou snad po všech stránkách. Jsem si jistý, že ona svěžest mě bude dojímat ještě spoustu dalších let. A jsem si jistý, že nejen mě, ale i každého, kdo si tuto norskou perličku v budoucnu pořídí!