Když jsem jednoho dne došel domů a na stole měl balíček, rozbaloval jsem ho bez nějakého očekávání, ostatně jako většinu. Nezbystřil jsem ani poté, co jsem z něj vytáhl CD. Proč? Na první pohled se totiž jednalo o jakousi post-metalovou (či podobnou) kapelu. Nosič jsem tedy odložil na stůl a nevěnoval mu nějak velkou pozornost. Druhý den po příchodu z práce mi to však nedalo. CD jsem rozbalil, otevřel a podíval se mu pod slupku. Jaké bylo však moje překvapení, když jsem zjistil, že se jedná o nové album LUTOMYSL! Chvíli jsem váhal, jestli neexistuje ještě nějaká kapela se stejným názvem, neboť styl zpracování CD (hlavně úvodní přebal) mi k hudbě této ukrajinské black metalové smečky vůbec neseděl. No, abych to nenatahoval, vše dopadlo tak, že jsem se po čtvrthodině blbého čučení dobral výsledku; jedná se o náš starý známý LUTOMYSL. Kapelu, která už na Mortemu měla nějaké to dostaveníčko a kterou si cením velmi vysoko.

Dva roky po „De Profundis“ je tedy na světě novinka, která se zve „Lutomysl“. Nebývá zvykem, že by kapely pojmenovávaly až své sedmé album stejně jako kapelu samotnou. Většinou se tak děje u prvního, maximálně druhého. Proč to zmiňuji? Člověk by totiž čekal, že když už se tak stalo, najdete uvnitř CD klenot – jakýsi výběr toho nejlepšího, vyzrálost tvorby. Dočkal jsem se? Dozvíte se záhy…

Vypadá to, že Pavel Shishkovskiy se rozhodl vnést do svého projektu trochu více světla, a tak si založil MySpace, udělal novou fotku, změnil label atd. To ale není vše. I zmiňovaný úvodní přebal alba značí, že se něco změnilo. A skutečně; jakmile jsem vložil „Lutomysl“ do přehrávače, nestačil jsem se divit. Konečně pořádný zvuk, říkal jsem si. Po původním rozpačitém přijetí to byl první pozitivní dojem z obdržené nahrávky. Jak se ale ukázalo, toto pozitivum se již po prvním poslechu změnilo v neuvěřitelné negativum. „Lutomysl“ je plochý jako prsa dvanáctileté Japonky. To, co dělalo „Catharsis“ a případně i „De Profundis“ krásnými, byly výrazné a chytlavé melodie v kombinaci se zašpiněným a nedokonalým zvukem, který ale měl potenciál hudbu neskutečně podporovat. Tento zvukový posun prezentovaný na „Lutomysl“ album zcela zabíjí. A není to pouze zvuk, který ho ničí. Jsou to absolutně nezáživné kompozice, nedostatek nápadů, stále ten stejný vokál atd. Jistě, řeknete si, že podobnou hudbu dělá Pavel od počátku, ale není tomu tak! Ani náhodou. Ani v minulosti nebyla alba nikterak nápaditá, ale doháněly to právě kytarové motivy, nadšení a zvuk, který vše hnal kupředu v těch nejryzejších undergroundových proudech. „Lutomysl“ se snaží udělat krok vpřed, posunout svou hudbu do končin přímo úměrných moderní době a dnešnímu světu black metalu. A jak to tak bohužel bývá, ne vše nové je vždy dobré.


Abych ale jen nekritizoval, je třeba říct, že se na desce najde i pár momentů, které dají vzpomenout na dobu minulou. Alespoň na pár sekund (v součtu celého alba maximálně na pár minut) si přijdete jako byste byli v kontaktu s takovými LUTOMYSL, jaké znáte. A dokonce si řeknete, že nebýt 90% vaty, ten čistý a sterilní zvuk by desce ani tak moc nevadil. Ačkoli jsem kritizoval vokál, že je neměnný, tak ho zároveň i pochválím (i když méně než zkritizuji) za to, že si drží svůj brutální a nezaměnitelný výraz. Řekl bych, že Pavlův hlas je na black metalové scéně nezaměnitelný. No, ale tím však také výčet pozitiv končí.

A výsledný dojem? Velmi, velmi průměrný. Byl jsem zvyklý na to, že LUTOMYSL mě vždy na pár týdnů novou deskou zabavili a měl jsem dobrý pocit z toho, jak jednoduchou, ale účelnou muzikou jde posluchače dostat do kolen. „Lutomysl“ je však pouhým stínem toho všeho. Je to sterilní a nudné album, které při své hodinové stopáži dokáže dokonale nepřekvapit téměř ničím. Že by nastal konec jedné éry? To by mě skutečně mrzelo…