Nejdůležitější ze všeho je ten pocit, kdy se ze záplavy průměrnosti, stálosti či přílišné obyčejnosti otevře možnost pro zjevení, které všechny tyto vlastnosti rozseká na prach. Tento proces se prostě tu a tam přihodí a svou vzácností připomene ten minulý, schovaný kdesi na samém konci paměti. A právě takovým neobyčejným zjevením jsou pro mě čerstvě kanadští ENSORCELOR. Mladá a neznámá skupina, o to více povolná k důkladnému vyšetření. Zvědavost v tomto případě nelze zabít. V cestě stojí něco, co neobejdu, ani kdybych stokrát změnil směr, ani kdybych skočil do studené vody mezi ledovce a ani kdybych to vše chtěl ukončit. ENSORCELOR jednoduše vraždí. "Urartica Begins" je vůbec první nahrávkou kapely, něčím, co to celé otevírá a vypadá to, že další pokračovaní nevynechám, ani kdyby mě stahovali z kůže. Třískladbové EP sekne a nepustí svou prazvláštností špinavě ledovou pazourou, co se vznáší všude okolo, trčí z ní rampouchy a prská krev. ENSORCELOR jsou dle dostupných informací hozeni do kýble sludge doom metalu s okrajovým black metalovým kosením (vokální dávící masturbace + spoludefinování zla). Ano, dalo by se souhlasit, ale tady jde přeci jen o něco jiného. To, jakým způsobem svou hudbu odhalují až na dřeň a jak zpustle uvěřitelně zní, to je ta cesta a probuzený silný dojem. ENSORCELOR jsou hrubým ledovým soundtrackem, těžkým a zvráceným, v jehož žilách však nekoluje jen chlad a polární poselství, ale také rozjímavost a melancholie. Důkazem budiž song "This Even Doom", kde dojde i na ženský vokál a až "anathemovské" si hraní s pocity.
Ač nejsem bůhvíjakým milovníkem zimy, tak musím uznat, že z tohoto EPka se táhnou nekonečné sněhové pláně velmi věrně. Kanada je svou rozlohou a množstvím liduprázdných ploch perfektním místem k intenzivnímu negativnímu brodění se v krách a dalekonosných arktických scenériích. Přemýšlet pouze v takto negativním rozpoložení není možná nutné, neboť nějaké noční chmury a rozpaky člověka nepřepadají, ale vize mrazivé země, kde ze země trčí jen obří ledy prostě moc pozitivně nevyhlíží. A především tuhle vizi mi víc než cokoliv jiného ENSORCELOR nabízí. Nastavit si nějakým způsobem představivost za poslechu "Urartica Begins" není nic složitého. Přichází to naprosto volně samo. A pokud se něco vyloženě hodí doprostřed momentální zimy, pak je to právě poslech ENSORCELOR.
Oháním se superlativy také proto, že ENSORCELOR jsou živoucím důkazem toho, jak zoufale nezáleží na tom, jakým způsobem je nazvučeno a v jakých renomovaných prostorách se nahrávalo. Prahnusný "emgetoní" sound, ohlodaný a zmučený - a právě díky němu je atmosféra "Urartica Begins" tak znepokojivě nakažlivá. Čirá krystalická zimní bouře, jednou bortící vše při cestě a metající na koule mířené ledovky, podruhé doomově melancholická trápení, jež dá zapomenout na prvotní vztek a rozdmýchá emoce. Není to tak dlouho, co v redakci proběhla volba nej nahrávek za minulý rok. Zmatkoval jsem, škrtal, měnil a stejně jsem zapomněl na ENSORCELOR. Teď už podobnou hloupost neudělám, tohle mě zkrátka sešilo půlky za studena, bez umrtvení a párat se jen tak nebude. To by přece bolelo... Pravá špinavá zimní nadvláda, nefalšovaná pudová nezávislost.
Nejdůležitější ze všeho je ten pocit, kdy přijde něco tak neuvěřitelně přirozeného, neošetřeného a syrového, že to člověka vtáhne a donutí ho se zamyslet nad vlastní malostí a vysvleče ho ze všech zdobených představ. Ten pocit jsou ENSORCELOR - dokonalá polární prasárna.
