Přicházím z Polska a říkají mi Belzagor. Má hudba přibližuje staré časy slovanské, ve kterých byste jen stěží hledali Kristovy zvěstovatele. Zpívám o dobách pohanských, jak již mohli někteří z Vás jistě vytušit. A co je to ten „Slavland“, ptáte se? Inu, vidím to na zemi slovanskou, ve které na obzoru k vidění jsou svatyně oslavující Svantovita, Triglava a Peruna, jakákoliv tyčící se věž bude ihned zapálena či šavlemi rozsekána.

Až v roce 2001 jsem se chopil nástrojů a začal hrát. Lidu nebyl jsem znám, než jsem přišel s albem Zapomniane Kurhany, na které jsem nechal čekat po dva roky. Většina ohlasů na následující práce byla kladná, ale srovnání se starším bratříčkem žádné z následujících děl neminulo a v tom zatím jediném případě nedopadlo nejlépe. Rozhodl jsem se proto pro další zářez v podobě alba Tarcza Swaroga, na kterém jsem opět nemínil příliš experimentovat.

Zvuk jistě nemá krystalickou podobu, ale snad neurazí a potěší jak skalní příznivce „undergroundu“, tak ty, kteří by za každým uměním nejraději viděli notnou dávku profesionality. Pokusil jsem se vsadit na osvědčené postupy – častá obměna tempa, různé hlasové polohy (Nejsem Pavaroti, s tím čistým hlasem to není žádná sláva.) a spousta akustických nástrojů, které jsem si již poměrně osvojil. Kdybych jen nebyl na všechno sám (povzdechl si Belzagor), ten bicí automat již také musí lézt nejednomu posluchači krkem.

Tarcza Swaroga je opět velmi dynamické album, tak jako vše ostatní z mé zahrádky a nálad je v něm také plno. Někdy mám při jeho poslechu „skočnou“, jindy mnou cloumá agrese. Také jsem si pro posluchače připravil dvě lidové skladby, které dost připomínají „folkovou éru“ lotyšských Skyforger, která se setkala se spoustou rozporuplných ohlasů – jsem zvědav, jaké budou v mém případě. Mám takový pocit, že se není za co stydět ;-)

Inu, snad jsem vám své poslední dílo dostatečně příbližil na to, abyste si byli schopni udělat obrázek o hudbě, s kterou se můžete setkat, rozhodnete-li si ho pořídit :-).

A jaké je Tarcza Swaroga pro mě ;-)? Slavland je jedna z mých libých kapel, ačkoli je třeba si vybírat. Kvalita není úměrná kvalitě (I když je na pováženou toto tvrdit, přihlédnu-li k faktu, že Belzagor je na Vše sám.). Na posledním albu si dal Belzagor velmi záležet. Díky výrazným melodiím je si posluchač lépe schopen zapamatovat a rozlišit jednotlivé skladby. K tomu také přispělo četné využívání nástrojů folkových (Ačkoli jsou některá z „lidových pípátek“ nejspíše „prachsprosté“ klávesy.), které hudbě dodávají šmrnc a schopnost nabídnout více než je dnešním zvykem.

Dvě „alternativní“ skladby, které jsem zmínil o pár řádků výše, jsou zajimavým osvěžením a v žádném případě neuráží, přesně naopak. Ačkoli není Belzagorův „čistý“ vokál ničím, co by šlo či se mělo vyzdvihovat, není na tom „havraní krakot“ o nic lépe. Chvilkami je vinou své hlasitosti spíše rušivým prvkem než čímkoli obohacujícím kvalitní pozadí – hudbu. Na Zapomniane Kurhany mi zněl o kus liběji, ale v jiných „disciplínách“ budou tyto alba velmi těsná! Mým vítězem je nejspíše album starší, ale to je již nějakou dobu na zaslouženém polském výsluní, je tedy možné, že od některých z Vás uslyším „Král je mrtev, nechť žije král!“.