Když jsem minulý rok projížděl na webu zajímavé akce a festivaly, dostala se ke mně informace, že se na jedné blackové akci v Norsku zjeví i relativně málo známá holandská formace URFAUST. Jelikož o tomto projektu nebylo po léta slyšet, a nikdo vlastně nevěděl, jestli po dvou vydaných deskách máme vůbec ještě něco očekávat, působila tato zpráva jakožto příslib, že se něco chystá. Neuplynul ani půlrok od doby, kdy jsem nabyl přesvědčení, že se starý Faust probudil ze svého spánku a ejhle, je tu již třetí dlouhohrající počin tohoto makabrózního uskupení. Zpráva je jasná, URFAUST jsou zpět, a to v lepší formě než kdykoliv předtím.

Holadnské duo IX a VRDRBR (tak si opravdu říkají, nedělám si srandu) nebylo nikdy tím, co by člověk nazval black metalem první ligy. Nešlo ani tak o skladatelské či aranžovací schopnosti, jako spíše o celkovou náladu, produkci a značný nihilismus, který z jejich první desky „Der Geist ist Teufel“ přímo čišel. Ovšem o co více fanoušci zvučných a haly bořících jmen tuto kapelu přehlíželi, o to více zaryla stopu svého kopyta do mrtvolné hlíny metalového podsvětí. V undergroundu první dvě alba vyvolala, nutno dodat s odstupem času, vlnu nadšení a URFAUST se rázem stali kultovní formací a ozdobou každé extrémnější akce. Co se však stane po vydání zatím poslední fošny, lze jen těžko odhadovat.

Na „Der Freiwillige Betteler“ předvádějí URFAUST čistý derivát celých deseti let své tvorby. Na silných black metalových základech spočívají jako kyklopské hradby zatěžkané doomové pasáže, opentlené skvělým citem pro melodie, které nejsou ani vlezlé, ani tuctové. Kdysi dávno se pro tento stylový mix používala škatulka dark metal (charakteristické jsou třeba starší nahrávky kapel Betlehem či Soulgrind), než se z ní stala nálepka pro kdejakou gothic metalovou estrádu s orchestrem. Skladby jsou velice jemně a střídmě dokresleny klávesami, ruchy a samply, které skvěle dobarvují atmosféru a pochmurnost celku.

Co vás praští do uší jako první, je neuvěřitelně vylepšená, čistá a výpravná produkce/nazvučení celé desky. Nástroje jsou úžasně čitelné a výpravné old school doomové riffy na blackové atmosféře mají monumentální nádech, který dává vzpomenout na rakouské partičky Summoning a Hollenthon. Ixův hlas pak svou stylizací do lkajícího barda zní jako mix Krystoffa „Garma“ Rygga v dobách druhé desky Borknagar a Alana Averilla, lídra irských Primordial. Ovšem ve spojení s pekelně originální náladou URFAUST se stává vzájemná kombinace nástrojů a zpěvu velmi originální. Spektrum „chutí“, které jednotlivé kompozice nabízejí, je možné vymezit někde u starších Candlemass, Primordial, až někam ke klasickým nahrávkám Burzum. Ovšem, není tomu tak, že by se tyto elementy nacházely odděleně v různých skladbách, ony se totiž na desce nacházejí tak nějak dohromady po celou dobu trvání.

Album šlape jako hodinky a i díky velmi střízlivé stopáži nenudí ani na minutu. Je pouze trochu škoda, že se při vytváření materiálu hlouběji nehráblo do úplných dark ambientních začátků kapely, ale i na klávesové pasáže dojde, takže nakonec není důvod, aby se fanoušek cítil o něco ochuzen. Rozhodně zjevením pro mne byla skladba „Der hässlichte Mensch“, kdy krásný industriální hluk přejde do brutálně pomalé black/doom/funerální skladby s bicími bohatě prokreslenými ozvěnou - aneb vzpomínka na Abruptum. V této poloze jsou URFAUST číslo jedna a troufám si říci, že málokdo je dnes schopen vytvořit takový pocit a náladu na nahrávce.


Celkový zvuk a produkce je tentokrát jednoznačně ze všech desek URFAUST nejlepší. Jednotlivé nástroje jsou perfektně slyšet a kapela se ani nebála měnit jejich charakteristiku během jednotlivých skladeb. Například basa je v jednu chvíli nenápadnou součástí celku, aby v následující skladbě brutálně zkreslená tvořila dominantní osu celé kompozice. Výjimka ostatně potvrzuje pravidlo, a zde máte jasný důkaz toho, že čistá produkce vůbec nemusí ubrat na temnotě a ponurosti alba. Dokonce i Bathoryovská skladba „Das Kind mit dem Spiegel“ čistou produkcí vůbec netrpí, právě naopak.

Chorobná atmosféra, věčná neuróza a poctivé doom/blackové zakořenění doplněné o hlukové a samplované pasáže, působí téměř jako zjevení. “Der freiwillige Bettler“ rozhodně není deska na jeden poslech, ovšem už po prvním otočení CD budete vědět, že do něj chcete proniknout. Po pravdě řečeno nevím, co bych “Der freiwillige Bettler“ v této chvíli vytkl, tak než abych byl za blbce, co musí vždycky najít alespoň jedno negativum, budu taktně mlčet. Pro ty z vás, kteří s URFAUST dosud neměli tu čest, je poslední album přímo ideální k seznámení se s celou tvorbou tohoto projektu, o kterém v budoucnu, jak se zdá, ještě dost uslyšíme.

Na závěr vyslovuji jenom malé přání, a sice když tlučmistr VRDRBR opět spolurozjíždí URFAUST, ať také dojde na reaktivaci kultovních Planet AIDS!