Už mnohokrát se mi vymstilo nechat se velkohubými prohlášeními vydavatele natěšit na poslech novinkové nahrávky zaběhlé kapely. Obdařen znalostí vydařené minulosti, přehnaným očekáváním a zřejmě také příliš bujnou fantazií, jsem byl pak při poslechu a jeho následném hodnocení často převelice zklamán tím, že „výsledek tedy vůbec není dle mého gusta“. V horším případě pak se superlativy v tiskových zprávách vůbec nekontextoval. Inu, nechal jsem se zlákat znovu, tentokráte padla karta na německý pagan/black metalový kolos HELRUNAR... Stejně jako kdykoli předtím se před poslechem zdálo být vše naprosto ideální, dvojalbum „Sól“ mělo být pochmurným a epickým veledílem, které nemá a nebude mít nejen v Německu obdoby a konkurenci. Každý z kotoučů se hlásil jako samostatné koncepční album; především hudebně. Zatímco na CD s pořadovým číslem jedna jsme se měli dočkat pagan/black metalové klasiky z dílny HELRUNAR, na dvojce údajně kapela popustila uzdu fantazii a ponořila se do experimentování. A výsledek?Na úvod by se zřejmě slušelo zmínit, že pokud se bavíme o pagan/black metalu, měli bychom mít na paměti, že škatulkou pagan lze označit jen a pouze lyrickou část „Sól“. A to ještě pouze pokud přimhouříme obě oči naráz. Hudebně máme totiž co dočinění s pomalým těžkotonážním black metalem, který ve svých středních až pomalých tempech hraje především na strunu hutnosti, neprostupnosti a temnoty, v druhé polovině (chápej – na CD 2) pak Němci ještě lehce dochucují ambientními ingrediencemi. Tohle samo o sobě není vůbec ke škodě věci, dotěrně skličující atmosféra plní svoji práci na sto procent. K tomu všechny předchozí prvky rozhodně přispívají. Jde tedy jen o to nečekat zde ani náznak pagan metalových atributů. A to jakýchkoli, nemám na mysli jen levné moderní přísady k oblouznění nenáročného publika. Problém však nastává hned vzápětí. Ač se totiž „Sól“ tváří jako úžasně dotažené epické veledílo, výsledek je do velké míry stejný jako úvodní artwork – tedy velice šedý. I po opakovaném poslechu v člověku nezůstane téměř nic a logicky přichází vtíravý pocit, že desku jednoduše nedoceňujete, že jí musíte dát ještě více a více času, abyste se dostali do jejího lůna. Přiznejme si, být to tak, bylo by to nepochybně skvělé. Ve výsledku je ale stále více zřetelné, že není kde a není co nalézat. Novinka z dílny HELRUNAR se umí jen skvěle přetvařovat.
Kámen úrazu je zřejmě v neustálém opakování pomalých a nevýrazných riffů a s tím související absence jakýchkoli silnějších a pestřejších poloh. Není řeč o nějakých hitových momentech, to vůbec. Ale kupříkladu Negura Bunget na desce „Om“ dokázali, že lze posluchače okouzlit i naprosto jinou věcí, nežli pod kůži se deroucím vokálem nebo „popovou“ kytarovou linkou. „Sól“ tak táhne především skutečně vydařený feeling a své kouzlo má do jisté míry i pomalu se valící, hutný a monotónní, hodinu a půl dlouhý kolos. Nemá cenu jej totiž mělnit na dvě různá média. Rozdíl mezi skladbami je totiž tak mizivý, že kdybyste je všechny hodili do shakeru a následně protřepané opět rozdělili na dvě CD, výsledek bude téměř totožný.
Ještě jedna věc mě při čtení oněch neustále omílaných tiskových zpráv přišla na mysl. Bylo to přirovnání k takovým velikánům temného pagan/black metalu posledních let, jakými jsou kupříkladu „Hels Vite“ kapely Thyrfing, už zmíněné „Om“ rumunských Negura Bunget a v neposlední řadě „Fimbulvinter“ od kapely Kroda. Každý z těchto artiklů se k té samé hudební škatulce postavil po svém, a každý s vrozenou dokonalostí. HELRUNAR ale tuto jedinečnou šanci zmuchlali a zahodili do nejbližšího šedého a nevýrazného koše. A v tom se „Sól“ také daří úplně nejlépe. Protože přeci vrána k vráně sedá...
K recenzi poskytl: Prophecy Productions
