Mikko Aspa je finský nezmar jako hrom. Tím by naše recenze mohla klidně končit, protože je tím řečeno téměř vše. Nejen, že je tato legendární persóna lídrem mnoha kultovních extrémně hudebních projektů (kromě CLANDESTINE BLAZE i power elektronických Grunt a Pain Nail), navíc vlastní i svého času skvěle zásobené vydavatelství Freak Animal Records, a dokonce o něm koluje pověst, že je členem enigmatické elitní řádové formace Deathspell Omega. Mýty a legendy ponechme prozatím stranou a vrhněme se na poslední album CLANDESTINE BLAZE „Falling Monuments“. Na první poslech je zřejmé, že došlo ke značnému učesání zvuku oproti poslednímu počinu „Church of Atrocity“, který mne tak brutálně přimrazil svojí nihilistickou a démonickou produkcí. Není to ovšem zdaleka první překvapení, co se nového alba týče. Mikko Aspa vzdal totiž poslední deskou obrovský hold hlavně dvěma legendárním kapelám - Burzum a Darkthrone. Vím, co namítnete, tedy, že tyto dvě veličiny obrovským způsobem ovlivnily celou černou scénu a CLANDESTINE BLAZE se nikdy netajili touto inspirací.
To je nepochybně pravda, ovšem na „Falling Monuments“ je tento vliv cítit snad nejvíc ze všech desek CB. Po velmi příjemném ruchovém intru se na posluchače totiž vyvalí neuvěřitelná porce klasického, poctivého severského black metalu, jaký předvádějí na kultovních fošnách právě Darkthrone a raní Burzum. Z této roviny se až na pár drobných atmosférických předělů neustoupí ani o milimetr.
Vznikla nám tak velmi zajímavá a trochu zapeklitá situace ve stylu, co teď s tím. Jak ohodnotit u kapely jako CB, která se vždycky spíše držela v ranku finských blackových hord jako Horna či Satanic Warmaster, takhle klasicky pojatou nahrávku, obzvlášť po originálních deskách „Fist of the Northern Destroyer“ a nedostižné „Night of Unholy Flames“? Zkusme to rozplést popořadě.
Zvukově není desce možno prakticky nic vytknout, protože všechny nástroje jsou perfektně čitelné, nevybočují a tvoří pevný černě kovový rám, do kterého se vplétají jednotlivé elementy skladby, a to ať už hlas nebo jednotlivé ruchy. Na druhou stranu je výsledný zvuk natolik obecný a klasický, že pokud byste uspořádali soutěž ve stylu „poznej kapelu“, napadlo by vás asi tak sto možností, kdo může daný úsek hrát. Je ovšem opět otázka, je-li to dobře nebo špatně. Ta samá otázka nás bohužel až do konce recenze asi neopustí, protože si ji bude klást, podle mého názoru, každý posluchač, který má potřebu zaujmout k „Falling Monuments“ nějaké hodnotící stanovisko. Pojďme ale k samotným skladbám.
Celé album je složeno z osmi „true“ záseků, přesně tolika, kolik jich má na správné black metalové desce být. První skladba „Unfolding Madness“ připomene ve čtyřech akordech základní postup kompozice severských hymnů na zlo, aby následně druhá píseň dala vzpomenout na bojovnou náladu synů pána mrazu Immortal. Skutečně, slyšet samostatně druhou „Possession of Nordic Blood“, myslel bych snad, že jde o nějakou nezařaditelnou „prostřední“ nahrávku pand se zvláštní Abbathovou hlasovou indispozicí. Takhle by se dalo pokračovat skladbu po skladbě, kdy jednotlivé party ve stylu bicí na první dobu a nezbytně nutné množství akordů a melodií připomínají tu či onu legendu severských zemí.
CLANDESTINE BLAZE prostě stvořili klasické „true“ black metalové album se vším, co k tomu patří; se všemi pozitivy i negativy. Ze svého pohledu musím říci, že si po čase rád poslechnu takovou desku, která na sobě sice nese značnou patinu, ale je takovým zvláštním způsobem AUTENTICKÁ. To je možná to správné slovo. „Falling Monuments“ jasně ukazuje, že je možné natočit klasické album, které ovšem nepůsobí jako kopírka, ale obsahuje onen pověstný feeling. Po letech, kdy se spousta kapel snaží přinést nový, neotřelý zvuk, nápady, aranže, nástroje a já nevím co, na mě tato deska působí jako napití se z čisté studánky. Není špatné, a já jsem tomu velmi nakloněn, poslechnout si nějakou black-elektronickou šílenost, ale po čase se prostě člověk musí nějak utvrdit v počátcích nejen svých, ale i hudby, kterou má rád.
A tak pokud vás už nebaví black and roll nových Darkthrone a stýská se vám po albech jako „Plaguewielder“, „A Blaze in the Northern Sky“, „Aske“, „Hell Eternal“ a podobně, jsou noví CLANDESTINE BLAZE přesně pro vás. Pokud už máte staroby dost a „True Norwegian Black Metal“ vám už nic neříká, pak se této desce vyhněte obloukem.
