Jak si tak s novou „hračkou“ již nějaký ten měsíc hraju, zjišťuju, že jsem se možná těšil až moc, neboť očekávání klade přehnané nároky. Tedy, ne že bych čekal, jak moc mě ALGHAZANTH po třech letech překvapí, ale spíše jsem doufal, že mě „Vinum Intus“ zabaví stejně, jako se to dařilo „Wreath of Thevetat“. A ono se to žel neděje. Proč? Důvody jsou jasné hned po pár prvních posleších. Album se tak trochu ztrácí samo v sobě. Na jednu stranu disponuje silnými melodiemi, přesně tak, jak tomu bylo na „Wreath of Thevetat“, ale tak nějak nedokážou udržet mou pozornost po celou hrací dobu. Někdy jich totiž skladba nemá dostatek a motivy se až příliš často opakují, nebo se naopak dlouho nemění. Druhým problémem je pro mě vokál, který je po celou hrací dobu neměnný. Možná to vychází z kompozic samotných, ale oproti „Wreath of Thevetat“ mi barva Mikkova hlasu přijde docela nudná. Kdyby bylo zapojeno více poloh vokálu, celek by se stal hned nápaditější a variabilnější. Takto se jedná sice o kvalitní práci, ale není až tak naplňující a svěží, jak by bylo záhodno. Zde bych ale s výčty negativ také skončil, protože jich na albu více neshledávám a nerad bych čtenáře odradil, protože to by si album nezasloužilo.
Velkým kladem „Vinum Intus“ je to, že prakticky od první vteřiny, kdy dozní intro, víte, jakou kapelu posloucháte. ALGHAZANTH si vypracovali za ty roky vlastní tvář i zvuk a můžete si být jisti, že hudba je velmi snadno rozpoznatelná v mase. Zároveň je album atmosférickým skvostem, neboť prakticky v každé skladbě jsou kytary více než vkusně podkresleny a doplněny klávesami. V jedné skladbě dokonce zazní viola. V kombinaci s chorály, které po pasáži s violou nastoupí, se jedná o velmi silný moment. ALGHAZANTH mají tedy skutečně dobrý recept na to, jak stvořit album, kde je atmosféra jedním z hlavních styčných bodů. I když kytary nikdy nehrají vatu a snaží se tvořit jednu melodii (ne lacinou) za druhou, nikdy by výsledek nebyl tak barevný, nebýt právě dodatečných instrumentů, které hudbě dovolují jít mnohem dále. Je tedy docela možné, že si v hudbě najde každý to svoje; někoho zaujmou kytary a jejich styl hraní, jiného klávesy a epičtější momenty. Tak či onak, ve všech vyjmenovaných směrech se ALGHAZANTH cítí jako ryba ve vodě a je jednoznačně jasné, že proces tvoření skladby u Finů neprobíhá způsobem „splácáme za sebe pár riffů a uvidíme, co z toho vyleze“.
Na závěr bych chtěl toto vše nějak shrnout. Od „Vinum Intus“ jsem očekával hodně, protože jsem se již v minulosti přesvědčil, že lidé v ALGHAZANTH jsou inteligentní a snaží se nad svou hudbou přemýšlet a tvořit ji s rozvahou. Na kompozicích je to pak docela dost poznat. „Vinum Intus“ se dá v jistém slova smyslu považovat za nejvyspělejší desku kapely, ale rozhodně se nedá nazvat nejkvalitnější. Ne, že by na ní nebyl obsažen dostatečný počet skutečně dobrých nápadů, jen se na ní vyskytuje bohužel dost těch průměrných, na které jsem například na „Wreath of Thevetat“ nebyl zvyklý. Vysoce naopak hodnotím využívání kláves a violy, neboť právě tyto elementy dělají ze skvělých momentů ještě lepší. Je určitě těžké, aby kapela dokázala do každé skladby nacpat dostatek potřebných a zajímavých kytarových riffů tak, aby nevznikala žádná „vata“, zvlášť když mluvíme o melodičtěji podaném black metalu, ale ALGHAZANTH se to stále docela dobře daří, až na zmíněné výkyvy. A jak jsem již řekl, nebýt vokálu (který má sice výborné frázování a ve své podstatě i zajímavou barvu hlasu), který se v průběhu desky nijak nemění, a tedy člověka spíše ukolébává, než nakopává, dokázal bych si představit, že by album dostalo i něco kolem osmi bodů, možná i více. Na základě zmíněných faktů tedy musím hodnotit pouze tak, jak hodnotím. A to mě mrzí, neboť jsem očekával trochu víc.
