Je to již sedm let, kdy se frontman kapely Windir vydal na klasickou procházku do norských lesů, ze kterých se nevrátil. Ještě ten samý rok se Hváll rozhodl pokračovat v hudebním putování a založil kapelu VREID. Namísto epické pagan/black metalové hudby jsme se dočkali jednodušeji a úderněji stavěného black'n'rollu, který si relativně brzy omotal kolem prstů dostatečnou fanouškovskou základnu. Avšak nic netrvá věčně, a to, co se pomalu začínalo projevovat na minulé studiovce „Milorg“, se nyní s příchodem posledního chybějícího člena Windir – Stroma stává ještě aktuálnějším. Pátá studiová nahrávka VREID je pojmenována naprosto příznačně „V“. Na sedmiletou historii kapely je to slušné číslo, které se dá ještě velice lehce umocnit faktem, že ani jednu z pětice studiových nahrávek nelze označit za jakkoli nekvalitní. Dost možná bychom mohli připočíst i skutečnost neustálého vývoje kapely. Od debutu „Kraft“ se změnilo mnohé. Zmiňovaný úderný black'n'roll je ta tam, zlom přišel přesně mezi alby s pořadovým číslem tři a čtyři. Od „I Krig“ se kapela jaksi znovu našla a vydala se vstříc náročnější, temnější a epičtější podobě své hudební prezentace. A přesně v tomto duchu pokračuje i na aktuálním přírůstku „V“. Stavební kámen a pevné kořeny pocházející z minulé desky „Milorg“ jsou jasně čitelné, VREID pro tentokráte ale trochu zmírnili. Agresivitu a tah na branku účelně obměnili větším počtem vyhrávek a občas téměř melancholickými doom metalovými momenty. Pokud k tomu všemu ještě připočteme výpravnější charakter toho, co nám Norové v roce 2011 předkládají, můžeme směle rozvinout původní myšlenku a začít VREID přirovnávat ke svým předchůdcům Windir. Protože přesně tam se nyní kluci nacházejí.
Emocionálně laděné a mnohdy melancholií opředené skladby jsou podpořené osobitým rukopisem, který neumožňuje osočit tuto čtveřici z jakéhokoli retrospektivního vykrádání sebe samých, pouze jaksi mlhavě odkazuje na její dávnou historii.
Abych byl upřímný, vcelku se divím tomu, že se Hváll a jeho kolegové nenechali strhnout k výraznějšímu prodloužení stopáže jednotlivých kompozic. Protože styl, kterým hudbu v poslední době skládají, k tomu přímo vybízí. Na druhou stranu se tak nemůžeme dostat do situace, ve které by se posluchačům jednotlivé momenty a pasáže nějakým způsobem ohrály a staly se otravnými. VREID se nechali „přemluvit“ i k neprovplánovité melodice, tu a tam se objeví i nějaké to nevtíravé sólo nebo čisté vokály. Celkově mi přijde „V“ jaksi lehčí a vzletnější. Stejně tak se mi bohužel jeví novinka částečně nevýrazná. Být celá deska jako „The Sound of the River“, byl bych nadmíru spokojený. Bude to zřejmě tím, že tato skladba více evokuje minulost VREID a zároveň výborně koketuje s jejich novější tváří. To se bohužel nedá říci o všech zbylých kompozicích na albu. Dost často se mi stává, že si z poslechu odnesu skutečně pramálo. Kytarové i vokální linky nejsou dotažené tak, jak bych si představoval a kluci by mohli také více vsadit na momenty překvapení a napětí. To jsou jasná negativa „V“ a impuls k nápravě v budoucnosti.
Z celkového pohledu nemůžu ani tentokráte označit práci Norů VREID za nekvalitní a nepovedenou. „V“ je jednoznačně nahrávkou nadprůměrnou, osobitou a nestagnující. Je však také nahrávkou do jisté míry nenápaditou a nevýraznou, a to je hlavní rozdíl mezi VREID a Windir. Nový směr obsahující letmou vzpomínku na Valfara v kombinaci s rozsáhlejším, avšak stále jasně definovaným obličejem současného, se mi zamlouvá. Avšak do budoucna bych si přál materiál o chlup zajímavější. Takto VREID prostě na příčky nejvyšší nemají.
K recenzi poskytl: Indie Recordings
