Poslouchat MURKRAT znamená věnovat se skutečně svéráznému doomovému umění, chorobně stísněnému, chrámově minimalistickému a obskurnímu. Mandy Andresen a její projekt nabízí totiž pomocí svých hudebních vizí velmi hluboký zážitek spojený s výraznou okultní atmosférou a celkově jako by tahle hudba nebyla z tohoto světa, nýbrž ze světa pod ním. V močálech vedoucích rovnou do pekla. K MURKRAT jsem se dostal až teprve nedávno díky Fastredovi a hned jsem si byl vědom, že se setkávám s něčím, co je schopno ve mně zanechat nesmazatelné stopy. Svět MURKRAT je neobvyklý, schovaný kdesi v bažinách, kde mlha nikdy neopadne, tam, kde se samotný pobyt stává nesmírně zoufalým a srážejícím. Když se společně s novinkou ''Drudging the Mire'' vrátím i k debutovému disku, musím uznat, že už i ten v sobě nese cosi těžkého a úmorného, s čímž nelze jen tak bojovat. Doom metal MURKRAT je plazivá, bahnem obtékaná hmota, obestřená klášterní ponurostí, podivná a provokující. Na novém albu je vše mnohokrát prohloubeno, dotaženo ve spolupráci se záchvaty avantgardnosti do prazvláštní doomové ulity, svérázné a tajuplné. Mandy zde obhospodařuje všechny nástroje, zpívá svým mimořádným vokálem, škube sebou a ječí, teskně promlouvá i žehná. Ve spojení s tím těžkým doom minimalismem tak dostává hudba MURKRAT další rozměr. Hrubé, temné riffy se dělí o své místo v rašeliništi s jemným vokálem. Ten je však jedovatý jak jen to jde. Vysílá v mírumilovném, až laskyplném dialektu, a najednou bodne, kdy to člověk nejméně čeká. Mandy zpívá geniálně, své polohy mění jako falešná coura, chvíli ji máte omotanou kolem prstu, a pak nejen z něj crčí proud krve, neboť vám jej v záchvatu zuřivosti a proměny osobnosti ukousla. Je to děvka.
Opravdu mám pocit, že ve společnosti ''Drudging the Mire'' naslouchám jakémusi okultnímu obřadu. Přitom rafinovaně a se vší provokací opřenému o religiózní auru, kterou zároveň krutě opovrhuje. Divný pocit, který z alba sálá, je hermeticky uzavřený a dostat se v něj, chce jen odvahu a pevné nervy to vůbec zkusit. Nejde ani tak o to, zda je materiál složitý na poslech, navíc se domnívám, že není, ale o to, zda je každý ochoten podstoupit ten zvláštní uzavřený ponor. Pokud jsem kdesi četl o řazení MURKRAT mezi gothic/doomové soubory, nebude to příliš přesný popis. Na podobné jedince jako je MURKRAT tohle stačit nebude, tam tyhle formulky postrádají význam. Mají vlastní svět, svou teorii úpadku, svůj řád a pravidla. A já jen dodám - díky za každý další podobný případ.
I když teď venku znovu poletuje sníh a klidně i kdyby byl barevný listopad, tohle všechno nijak hudbě MURKRAT nenahrává, nesouzní s ní. S přírodními proměnami, ani jejím připodobněním k hudbě samotné tady moc nepochodíme. Příběh ''Drudging the Mire'' jako by se odehrával na malé nevábné zahradě starého zpustlého zámku, kde kolem jezírka leží plno mrtvol a většina z nich je hlavou ve vodě. Voda je horká, její hladina zlověstně probublává a ze zámku se ozývají vzteklé údery do klavíru a panický smích. Doopravdy ale albu dominují táhlé doomové tryzny, tuhé a udusané svou vlastní bezvýchodností, jak můžeme slyšet např. ve ''Faceless'' nebo možná nejlepší věci na albu - ''Speak''. To je hotové chrámově doomové panoptikum, které ovládá svým hlasem šílená velitelka Mandy. Skladba neúnavně vytahuje na povrch další vrstvy marastu, aby se na chvíli zklidnila a nakonec vygradovala nebývale tuhým rytmem. Oproti tomu jsou zde songy jako ''World'', kde MURKRAT zjemní svůj přednes a dokonce znějí jako Dead Can Dance, jen ne tolik hraví a o to více bezútěšní. Nemohu si pomoct, ale během celého času také slyším, jak se albem proplétá závoj avantgardní klasické hudby. Tedy žádné symfonické onanie a výrazné jednoduché motivy, ale naopak bláznivé kreace, které stojí tak nějak na oko stranou, ale přitom je stále slyšíte. Nejmarkantnější je to zejména v ''Electric Womb''. Jakkoliv se novinka MURKRAT tváří odevzdaně a monotónně, ve skutečnosti obsahuje velmi mnoho osvěžujících prvků, které albu dávají další rozměry. Ten původní, bahenně neúprosný, však zůstává.
MURKRAT zasadili těžký direkt všem nahrávkám, které jsem měl zatím možnost si v novém roce poslechnout. Dezolátní doomový orchestr v tom nejohlodanějším možném balení, hororová atmosféra, rezonující stěny zahnilé kobky nedaleko kostelních zdí, tak na mě ''Drudging the Mire'' působí. V mých doomem poškozených sluchových orgánech pak panuje naprostá spokojenost.
K recenzi poskytl: Aesthetic Death
