Před dvěma lety jsem vám prostřednictvím recenze na debutovou desku „The Malediction Fields“ představil mladou a nadějnou kapelu FEN z anglických močálů The Fens. Letošní rok je pro tuto čtyřčlennou partu velice zásadním. Jejich aktivita je na pomyslném dosavadním vrcholu kariéry. Počátkem února vydali druhou dlouhohrající desku „Epoch“ a v zápětí na to ještě split materiál se švédským one-man projektem De Arma. V rámci dnešní recenze se zaměřím na první zmiňovaný materiál, na více jak hodinu dlouhé album „Epoch“, které se prozatím dočkává poměrně kladných ohlasů. Už u předchozího materiálu jste si mohli všimnout, že FEN potřebují hodně prostoru; skladby málokdy spadnou pod sedm minut hracího času. „Epoch“ pro vás má celkem osm velmi náladových a atmosférických skladeb s celkovým časem šedesáti pěti minut. S „The Malediction Fields“ FEN odstartovali jakýsi boom kombinace BM s post-rockem a jejich start byl jedním z těch hodně povedených. Muzika plná nálad a rozsáhlých hudebních ploch jemně a nenásilně stimulovala sluch a emoce každého, kdo si „The Malediction Fields“ pustil k tělu. Jinak tomu není ani s aktuálním počinem „Epoch“. FEN nás opět přivádějí do rozsáhlých travnatých plání, plných pobublávajících močálů a mokřadů, z kterých polehounku vychází na povrch neopakovatelná atmosféra těchto anglických náladotvůrců. Těšíte se na pokračování této úžasné cesty? Nedivím se vám.
„Epoch“ je však trošičku jiná deska, než její předchůdce. Zdá se mi mírnější a klidnější. Nejen, co se zvukové stránky týče (která je nyní přeci jen na lepší úrovni), ale i co se jednotlivých kompozic týče. Dalo by se konstatovat, že FEN ubrali black metalu a více koketují se svou vlastní podobou post-rocku. Syntéza těchto stylů dostala nového rozměru. BM prvky se objevují jen chvílemi (když opomeneme vokál), pro umocnění dané situace. A když se dostane na blastbeat, působí naprosto nenuceně, je klidný a rozvážný. Celkově je atmosféra „Epoch“ daleko temnější a naléhavější. Jako byste byli zahaleni mlhou, částečně se topící v bažině a snažili se vyvléci z propasti smrti. Polapeni osudem, nemohoucí nijak ovlivnit probíhající události, jen čekající, co přijde. Omámeni sladkou euforií prožíváte poslední chvíle před samotným upadnutím do stavu nevědomí. Asi takto vnímám atmosféru, která z „Epoch“ sálá na sto honů daleko. Věčný klid, rovnováha a pocit omámení, který trvá až do samotného konce. Do chvíle než vám do očí bleskne silné bílé světlo. Poslední signál k rozhodnutí, zda vás bažina pohltí či zda zabojujete a chopíte se plazivého břečťanu.
S přibývajícím počtem poslechů si sice osvojíte všechny tyto aspekty desky, ale stále budete unášeni na vlnách melancholie, smutku a lehkých depresí. Oproti „meditačně“ znějícímu debutu je „Epoch“ daleko negativnější. Vnímám ji proto daleko silněji a její dopad má jistý vliv na mou náladu během poslechu. „Epoch“ dokáže ubíjet a trýznit. I těch několik „vřelejších“ momentů však můj stav nezlepší. Dlouho jsem se nesetkal s deskou, která by takto dokázala ovlivňovat mou náladu.
Co říci závěrem? To nejpodstatnější, co z desky vnímám, jsem zmínil. Rozepisovat se o kvalitě produkce a umu jednotlivých hráčů je však redundantní. Nijak by to neovlivnilo pohled na věc, ani výsledný dojem. FEN neztratili nic z toho, čím disponovali, a aktuální počin je opět velmi silným materiálem. Občas se mi některé skladby sice zdají až na sílu protahované, což trošku sráží druhou polovinu desky. Mé trápení je o to delší a chcete-li si zasmutnit a potrápit se také, zkuste dát „Epoch“ šanci.
K recenzi poskytl: Code666
