Měl jsem tu čest poznat mladou kapelu, o níž jsem donedávna netušil vůbec nic, a spíše náhodou mi spadla do hledáčku. Přiznám se, že za to může obal jejich druhopočinu. Kapela údajně totiž stvořila dvě alba před rokem 2009, na jejichž vydání se nedostalo. Při zjišťování dalších informací o této bandě mé oko zajiskřilo podruhé, když jsem zjistil, že oba protagonisti - Vinterfader a Narstrand nefigurují v žádném jiném BM spolku a k mému uchu dorazila jejich produkce ze Švédska ze vzdálenosti asi 2 tisíce kilometrů.
Do představovaného „Hymner Till Undergången“ jsem se tedy zakousl s pomyšlením
na „objev roku“. Při pokusu nastínit hudební projev DRÅPSNATT se mi vybavuje výraz „hrstková polévka“. Kapelu prostě nejde jednoznačně označit jako pagan, folk či akustický, depresivní black metal. Vše se na popsaném albu výrazně často střídá, nejméně koření je přimícháno z folku, hodně naopak z kláves, samplů a klavíru. Dokonce se tu a tam dostaví pocity deprese a zatmění mysli, převážně ve vyloženě pomalých pasážích, vystřídaných spíše středním tempem, čímž milovníky sypaček nechci zaskočit, určitě se zde nějaké najdou. Prostě variaci na téma „Heaven Shall Burn“ od švédských kolegů Marduk nikdo nečekejte. U kytarových melodií podbarvených klávesami je často posluchač vytržen z útrap léčbou šokem (náhlým ječákem), který bývá hojně střídán popěvky, a to jak čistými, tak bojově hlubokými, což považuju za jednoznačně plusové body. „Hymner Till Undergången“ mi přijde nejzáživnější ve sluchátkách někde při osamocené cestě autem, na domácí hi-fi soupravě jsem si ho tak nevychutnal. O výsledném a vyváženém zvuku se nebojím použít slovo „čistý“ - plně v duchu skandinávské produkce. Jedinou výtku v tomto smyslu bych směřoval na bicí soupravu, bubeník sice umí, ale jeho nástroj klepe jakoby za rohem, tj. jsou hodně v pozadí. Nejedná se však o vyloženou tragédii a věřím, že DRÅPSNATT v budoucnu dají bicím při nazvučení větší prostor a váhu.
V přehrávači mi hraje závěrečná skladba a zdá se, jakoby její umístění na konec byl záměr. Představuji si, že jsem prožíval předchozích 41 minut jízdou autem v černém lese, v mírné depresi, že zlý duch lesa mi cestu překazí a už nikdy nedojedu k domovu. Posledních 8 minut už jenom rekapituluji společně se skladbou „Gasten“, že nejsem taková onuce, neschopná vymanit se a šťastně doma vychutnávám ponaučení z posledního varování, naservírovaného od „noční vraždy“. DRÅPSNATT mě tentokrát pustili z háčku a temnotou už na mě jen hrozí opodál. Jak se často říká, vždycky se dá něco vylepšit, dle mého názoru ale oba aktéři prokazují, že přesně vědí, kam patřit a nebojí se mířit hned na vrchol scény, kam se jiní hrabali několik let. Jmenuji je tedy mým osobním „objevem roku 2010“, čímž končím a jdu se připravit na další pokus o projetí černého lesa.
