Mick Kenney a David Hunt si jakoby prohodili role. Role maniakálního psychopata tentokrát připadla na Micka a hudební složka „Passion“ je mnohem zvrácenější a temnější. ANAAL NATHRAKH zase jednou nezní, řeknu-li to tvrdě, jako divoký metálek pro dětičky s hysterickým vokálem, ale konečně jako zkurveně neurotický náser. Hurá!
Pokud bych „Passion“ měl přirovnat k nějaké dřívější desce, bylo by to „Domine Non Es Dignus“. Proč? Obě víceméně „postrádají“ nějaké zásadní, hitové skladby a „Passion“ je také, stejně jako „Domine…“, velice variabilní, a to hlavně co se týče nálad a konstrukce skladeb. A co je pro mě osobně tím nejdůležitějším prvkem - konečně si užívám všechny skladby bez výjimky! Už u „Eschaton“ jsem míval problém se skladbami, které mne nebavily, a u ITCOTBW to byl problém už docela vážný. „Passion“ baví a zabíjí od začátku do konce. Klidně bych mohl každou skladbu zrecenzovat zvlášť, každá má něco do sebe.
Samozřejmě, najdete zde klasické Nathrakovské skladby (např. „Paragon Pariah“), kde ústřední roli hraje čistě zpívaný, epický refrén, ale to rozhodně není prvek, na kterém by tentokrát ANAAL NATHRAKH stavěli. Jen tak pro doplnění… Dave to s čistým vokálem rozbalí kupříkladu hned ze začátku „Le Diabolique Est…“ a počkejte až uslyšíte, co s refrénem provedl Rainer Landfermann (ano, ten Rainer, co zpíval u Bethlehem). Skladba, kterou nazpíval, „Tod Huetet Uebel“, je hrozné psycho.
Jako největší plus desky vnímám její intenzitu, která není tvořená pouze rychlostí a vokálem. I pomalejší skladby, jako „Ashes Screaming Silence“ (s výtečným Alanem Dubinem) zabíjí a já si za celou hrací dobu „Passion“ nesčetněkrát představoval, jak by to asi vypadalo na koncertě. To je věc, kterou jsem si u minulé desky představoval vzácně. Také dodám, že při prvním poslechu „Post Traumatic Stress Euphoria“ jsem se chechtal jako blázen i poté, co jsem si narazil malíček o stůl a bolestivě se praštil do hlavy a do toho řval: „Jooo, kurva, jooo!“.
Klidně bych mohl recenzi ukončit, ale v rámci určité objektivity zkusím vypíchnout několik pomyslných neduhů „Passion“. Kupříkladu zvuk, nebýt totiž několika příjemných efektů a experimentů, zřejmě bych si stěžoval na určitou sterilitu - zvláště, co se týče bicího automatu. Pokud není „Passion“ vaším prvním kontaktem s AN, vokál Davea Hunta vás nijak nepřekvapí, ale také nijak nezklame, nejšílenější vokální výkon tentokrát předvedl Rainer Landfermann. Posledním negativem, které ovšem osobně téměř nevnímám, je podobnost riffů a melodií s předchozími počiny kapely.
„Passion“ je album, které jsem já, dlouholetý fanoušek kapely, nutně potřeboval. Výrazivo „Hell is Empty…“ a „In the Constellation…“ se mi už zajídalo a novinka představuje čerstvý vítr do plachet ANAAL NATHRAKH. Dost možná je „Passion“ nejlepší deskou kapely, ale to ukáže čas.
K recenzi zaslali: Candlelight records
