Velice často se mi stává, že alba (interpreti), která mi vyrazí dech nejvíce, nebo se stanou mými nejoblíbenějšími, najdu úplnou náhodou. Samozřejmě to není zákon, velká část takto nalezené hudby mi nic neříká. „The Tunnels“ každopádně patří do první skupiny. Na pár sekund zastavený dech byl první reakcí, když jsem uslyšel debut TERRA TENEBROSA.
Tři členové tohoto uskupení (kdysi členové švédské post-hardcoreové skupiny Breach) si říkají The Cuckoo, Hibernal a Risperdal (jestlipak je podobnost s názvem léků proti psychóze čistě náhodná). Debutová nahrávka je prý cestou skrze temnou mysl a duši pána The Cuckoo.

Album otevírají až psychedelické ambientní lány narušované dutou perkusí. Následovat nebude nic obyčejnějšího než je takový úvod. Zanedlouho se totiž mají rozeznít kytary s výraznou basovou linkou, shoegazeově – black metalovým feelingem a přidušeným hlasem vycházejícím snad ze samotného pekla.
První slovo, které mi přijde na mysl po onom zastaveném dechu a krátkém a užaslém „WTF“, je temnota. Snad je to částečně způsobeno názvem nahrávky, snad utopeným vokálem, při poslechu mám ale vážně pocit, že se nacházím v tunelu. Nemluvíme zde ale o tunelu, jak ho všichni jistě dobře znají. Myslím tím mezidimenzionální tunely (odkázat bych mohl na film Horizont události), kde čas a prostor je silně relativní, snad i ztrácí (s)mysl. (The Teranbos Prayer)

Je samozřejmé, že „The Tunnels“ si posluchač nejvíce užije (a nejefektivněji vstřebá všechny jeho prvky) při zvýšené hlasitosti (nejlépe, když se vygradované části pomalu stávají trýznícími pro uši), sám a po tmě. Zde to neplatí dvojnásob (počítat kolikanásobně to platí, nebudu, to bychom se nikam nedostali). Vokál je velice různorodý. Objevují se části s deklamací šepotem i démonickým, uměle hlubokým hlasem, všudypřítomné a mnohdy až frustrující (v tom dobrém smyslu slova) skřeky, neurčitý šepot a zvuky pocházející pravděpodobně v základu z hrdla, jejich aura ale určitě není lidská (nebudu mimo, když zmíním jistou podobnost se všemi milovníky mindfucku známém na „MoRT“). (Probing the Abyss)

Inspirací je slyšet, řekl bych, poměrně dost (slýchám ozvěny i z „Filosofem“ a My Dying Bride z éry „Songs of Darkness“...), úžasný je způsob, jak je všechno skloubeno dohromady do dokonalého, absolutně pohlcujícího celku.
Nevím, jestli je to jen mou stálou nepozorností, ale při navrstvení se dalších zvuků na původní primitivní motiv si všímám rytmů a úderů, které jsem předtím nevnímal, a vše dostává nový rozměr. (The Mourning Stars)

Album si s posluchačem často přímo zahrává. Začne s poměrně klasickým kytarovým riffem, jehož obyčejnost následně úplně rozbije bicími se ze začátku zmateným rytmem, jen aby v pozdější smršti temnoty, zla a zvláštna opět vystupovaly na povrch zachytitelné postupy. Stejně tak zaslechneme náznak melodie vzápětí utopený v mohutné disonanci a disharmonii. (The Arc of Descent)

Zřejmá je gradace, kdy se jednotlivé zvukové roviny nabalují jedna na druhou, ve výsledku tvoříc neprostupnou hlukovou stěnu, monolit černého bahna, v němž při pozornějším sledování zahlédneme obrysy jednotlivých bloků, z nichž je celý monument poskládán, jejich kulminační bod je ale většinou zřejmý. Přesto, že je album poměrně různorodé, nápady jsou přiměřeně rozloženy do celé jeho stopáže. Příkladem budiž párkrát se objevivší chór vytvářející dokonalý kontrast a několikasekundovou iluzi známého, vzápětí rozdrcenou mohutným, pomalým, psychedelickým terorem. (Guiding the Mist/Terraforming)


Jako jedinou nevýhodu bych mohl slyšet výrazné rozlišení skladeb, její přehlédnutí si ale můžu odůvodnit prostým „čístým štítem“. Jedna skladba skončí, hluboké ambientní plochy udržují atmosféru neznáma a nejistoty, do nichž se vloží nové děsy, téma neznáma a plíživého strachu nahlížené z jiného úhlu, v jiné variaci, s další zničující pointou (ostatně opět můžeme vzpomenout na staré známé BAN a jejich „Mystical Beast of Rebellion“, i když zde je přístup trochu odlišný).
Nečekaných zvratů příliš neuslyšíme, šablonovitá struktura je ale skladbám cizí. Změny většinou nejsou násilné, předvídatelné také ne, ale působí přirozeně a vždy mají přesně takový efekt, jaký by podle všeho měly mít. (Through Eyes of te Maninkari)

Ve výsledku zde máme temný monolit, který pohlcuje světlo a jeho paprsky přetváří do zákeřných chapadel nadpozemsky bizarních existencí, zvuk ale nechává volně plynout a naprostou destrukcí působit na posluchačovy uši a mysl. Závěr je úplně nečekaný, posluchač je najednou vyvržen z černé díry ponechán své katarzi, strachu a nicotnosti. (The Tunnels)

Nejen, že nenacházím nic, co by mi vadilo, ale doteď jsem při spíše depresivní hudbě zažíval pouze náznaky euforie. Doteď.
Jak já miluju náhody... (The Tunnels 46:57)