Ti z vás, co posluchačsky, stejně jako my recenzentsky, zaspali loňské album „Decadance“ od MORGUE SON, vstávejte. Kapely umně spojující jemnou melodiku a black u nás nerostou na stromech, byla by tedy škoda nevědět, co se kde šustne v Uherském Brodě.

Slovo black byl ovšem mohlo být v uvozovkách. Album hodně těží z předminulého desetiletí - vrcholného období symfonické (klávesové) podoby černého kovu, přesto nelze MORGUE SON hodit do tohoto pytle jen tak snadno. Čtyřicet sedm minut „Decadance“ skýtá dost nuancí odkazujících i ke klasické norské avantgardě a jemnějším, melodičtějším tvrdě rockovým odnožím. A i když se za tím může skrývat všelicos, asociace pochybné hradoupírské romantiky nejsou vůbec namístě. MORGUE SON berou odevšad, ale v ničem si nemočí nohy natolik, aby působili uzavřeně pro fanoušky jiných stylů ležících hned za humny.

Všemožně si hrají s decentními melodiemi, s kytarovým náporem i progresem, s jemným klavírkem i majestátem, z čehož se ledasco zaryje do paměti. A nejde pouze o jednotlivé momenty, naopak, melodické motivy nebo riffy tvořící kostry skladeb jsou dostatečně nápadité, skoro pořád se tedy dá na něčem „ulítávat“.

Třebas i na ženském vokálu, který mi jinak moc nevoní. Často se s ním totiž nakládá nerozvážně, strhává příliš pozornosti, jakoby nic důležitějšího nebylo. Lecjaká kapela s ženou za mikrofonem tak v zásadě je jen souborem živých kulis rozestavěných kolem sešněrované divy do tvaru kapely. V „Dekadance“ zní ovšem Sabathin hlas prakticky od začátku v perfektní souhře se vším ostatním. Tvoří jeden prvek z mnoha, a pozornost si tak získává přirozeným, nijak se nepodbízejícím charismatem.
A totéž platí o nahrávce jako celku. Sice nerozšiřuje obzory, všechno už tu holt bylo, jen je namíchána s určitou nenucenou přirozeností a zároveň jakoby na míru každému, kdo jenom trochu zakopl o výše zmíněné žánry.

Bohužel, davy s MORGUE SON ve sluchátkách po ulicích nejspíš chodit nebudou. „Dekadance“ má sice vyrovnaný zvuk, kde jsou všechny složky rovnocenné a lícují spolu, jen až natolik, že pro posluchače neodkojené tímto druhem hudby bude album možná trochu jednotvárné. I přesto, že několikeré poslechy skýtají víc než jen jednoduchou líbivost chytlavé melodiky.

Deska potěší všechny, co se zamilovávali do hudby v době, kdy skoro nebylo od věci dělat obrácené kříže z půltonových kláves, ale těžko říci, kolik jiných. Publika se dnes získávají agresí, ne kultivovaností, přičemž MORGUE SON má blíže ke druhému. Mně postačuje, že „Decadance“ hasí žízeň po žánru, který se na rozdíl od jiných ani v původní podobě neomrzí. A i když by se dala vytýkat nepůvodnost a přejímání už známého, konečným impulsem k hodnocení je jen prostý fakt, že album vyvolává chuť poslouchat znovu a znovu.

K recenzi poskytl: Morgue Son