Jak se asi dokáže prosadit někdo, kdo už jedno album vydal, pochází ze Švédska, hraje black metal nejčernějšího zrna a vydává druhé album zhruba 15 let po nástupu tzv. druhé black metalové vlny? Odpověď se nabízí jen jedna - těžko. Představovaná kapela s názvem REV 16:8 se této výzvy nezalekla, dost si věří a jde po cestě přímo k branám úspěchu. Na této cestě plné úsilí proto nemůže být na závadu dvojnásobná změna názvu (dříve Scythe - 97 a Bloodshed - 99) nebo třeba použití velmi podobného stylu grafiky na obalu předchozího alba “Grand Tidal Rave“ a představované novinky "Ashlands". Vizuálně se jedná o samou lebku a kost, na folk to tedy fakt nevypadá. No, tipoval jsem správně, 30 vteřin brnkání do strun, hlásek jde z pozadí, po 10 dalších vteřinách se to vše najednou vyvaluje. Nástup ukrutné blasfémie, ale já jsem zatím v klidu a sedím. Chvilka zvolnění, které vzápětí sestřelí další brutální nástup. Tempo se střídá, ale důraz je kladen na rychlost, která zpravidla nastupuje už od začátku skladby. Zcela záměrně a rád vám přiblížím bicí soupravu, u které neskrývám nadšení. Bicí bych rovnou nazval „war machines“ a to zvíře za nimi (Pata) umí vyvinout fakt pekelnou rychlost, přitom perfektně zvládá přechody i změny temp. Jednoznačně se jedná o kvalitní randál, který mi pár let chyběl. Patří se zmínit i hrdelní projev zpěváka Talona, jemuž nelze upřít, jak kvalitně svůj vokál dokáže vypracovat. Jedná se o řev značně nakřáplý a zlostně podaný. Podotýkám, že pan kazatel je dost nad věcí a vokály často střídá, takže se nestane, že by album po celou hrací dobu mělo stejný vokální podkres. Nemůžu zklamat ani fandy žánru, kteří očekávají pochvalu tradiční švédské kytarové instrumentace, která na "Ashlands" opravdu nechybí. Pomyslným zlatým středem jsou v jednotlivých kompozicích jednoznačně kytarové melodie, které má na starosti Nefastus, jenž působí v dalším nadějném švédském spolku Valkyrja jako člen pro živá vystoupení. Zmíněné melodie se dobře pamatují a chytají za pačesy. U některých kytarových ploch si vyloženě nejde nevybavit zašlé časy prvních třech alb švédů Dark Funeral, ostatně razance a styl podání kompozic řadí kapelu rovnou mezi největší švédské velikány. Mám-li se otřít o zvukovou produkci, rozhodně se "Ashlands" nedá upřít čitelný zvuk, ve kterém je dán prostor všem protagonistům včetně bubeníka, což se ne vždycky povede. Myslím tedy, že „Ashlands“ se rozhodně vyplatí ohulit na pořádné aparatuře a rozprášit kupříkladu nějakou vesnickou zábavu.
REV 16:8 jsem už v souvislosti s debutem kdysi poznal. Musím přiznat, že tenkrát jsem je nechal stranou. Faktory, proč tomu tak bylo, mně samotnému už nejsou známy. Po několikerém poslechu novinky "Ashlands" jsem si jist, že tentokrát nenechám album vyšumět do ztracena a píšu si poznámku ve vztahu k mé soukromé sbírce. To znamená, že kapele nemám v podstatě co vytknout. Osobně dokonce přikládám "Ashlands" i významnou pozici pro žánr jako takový, kde už, přiznejme si, není z čeho vařit. Jediné, co se v něm dá ještě dělat užitečného, je upevňovat základy. REV 16:8 tedy začínám vážně akceptovat a respektovat, mimo jiné proto, že svým novým kouskem udělali něco pro vyznavače černého kovu. Všem pochybovačům bylo dáno najevo, že i když po 15 letech vpádu hord celá scéna BM neoslovuje tolik lidí, kdo chce jít hlouběji do nitra žánru, spatří něco vybudovaného, funkčního a odolného. Novodobým „dělníkům stylu“ proto patří mé díky a budu se těšit na brzkou shledanou.
