Pátek 29. dubna byl ten den, který nejednomu příznivci kovů pohanských, folkových a dalších skýtal příležitost vidět dokonce pětici kapel na první pohled podobných, a přesto v něčem se od sebe lišících. Jen málokterá duše skrývala velká očekávání, i já byl mezi nimi.
O úvod pražské zastávky se měli postarat pardubičtí GNOMUS a v momentě, kdy jsme dorazili do klubu, probíhala právě jejich zvuková zkouška. Popravdě, vždy mě velmi mrzí, když pořadatelé nespustí akci na čas, tentokrát jsem však rozhodně nelitoval. Ono totiž už sledování zvučení dvojice bicích souprav(!) bylo zážitkem. Tak si říkám: „Dobře, dvě bicí soupravy se nejspíš zvučí z toho důvodu, že každý bubeník je jiný a každá kapela potřebuje své… Jedna použije bubny na středu pódia a druhá ty vlevo.“A ejhle, chyba lávky. Ale abych nepřeskakoval i ostatní nástroje, už při zvukové zkoušce zněly navýsost dobře a já si lehce začínal dělat obrázek o tom, co je to vlastně ten nesmyslně znějící termín „medieval rock“. Chvilkami mně to připomínalo staré In Extremo, ale kytarista si při 'zvukovce' celkem slušně dával i klasické rockové linky. Prvotní dojem byl tedy takový, že prostě na pódiu stojí profíci, což se naplno projevilo při ostrém hraní. To se rozeběhlo krátce před dvacátou hodinou. Profesionálové - konzervatoristé. Musím říci, že mě jejich hudba jednoduše zasáhla, a to velmi hluboce. Určitě bicí soupravy, za kterými seděli pánové Roman Vrána (ten za soupravou vlevo) a Petr Mori (za hlavní soupravou uprostřed stage), protože to, co chlapi dokázali „vyvádět“ se svými nástroji, mě přinutilo stát s otevřenou hubou. Způsob, jakým si rytmy podávali a jakým se vzájemně doplňovali, no tak to bylo něco famózního. Čišela z toho jednak secvičenost, nebo chcete-li sehranost, a hlavně čistá radost z hraní. Vydržel bych takovou věc vnímat hodiny a nepotřeboval bych k tomu ani účast ostatních hudebníků. Kdekdo mě teď chytne za slovo, že na ostatní kašlu. Jenže tak to není, ostatní nástroje a lidé je krotící totiž odvedli také práci na výbornou a v zásadě hudbu kořenili. Obrovské plus GNOMUS spatřuji v tom, že právě tito hudebníci se neomezují jen na jeden styl a jejich set tak byl demonstrací smyslnosti multižánrového hraní, kdy si kapela může oscilovat klidně mezi balkánskými lidovkami, středověkou klasikou a zaběhnout si do hladin rockových stejně jako swingových. Pro mě GNOMUS znamenali obrovské překvapení a je velká škoda, že pánové nedostali na svou produkci více času, protože někdy lehce po půl deváté už musela zvučit maďarská NIBURTA.
Ani zvuková zkouška Maďarů nebyla od věci a vše se zdálo být v pohodě, tedy alespoň v rámci zkoušek. Bandu neznám, vypadají sympaticky, začínám být na jejich produkci zvědav. Jenomže na rozdíl od předchozích zástupců české scény nastal u NIBURTY úplně opačný efekt a z celkem normální 'zvukovky' se stal totální marast. Dost možná všechno neklaplo zvukově (žádný med, zvučit tak rozlehlé těleso), ale určitě vše neklaplo hudebně. Nějak se nám moc nepotkávaly nástroje, takhle to opravdu nejde. V hudbě maďarského spolku jsem se ztrácel, v konečném důsledku z ní nic neměl a vrcholem všeho bylo kvílení Lilly Träger, které mi trhalo uši, a já prosil slovanské bohy o smilování. Prostě netuším, co bylo za tím pozvat kapelu, která je na scéně dva roky, zkušenosti asi moc nemá a ve své naivitě a snaze kopírovat styl Eluveitie se stává parodií na tuhle solidní partičku ze Švýcarska. Vlastně tuším. Že by splněná možnost výměnné akce. NIBURTA v Praze = > CRUADALACH v Budapešti. Možná. Každopádně bez tohoto „skvostu“ bych se onen páteční večer obešel a raději bych poslouchal o hodinu déle předchozí GNOMUS, jejichž cena v porovnání s tím, co právě dohrálo, stoupla stonásobně… Perune, ať už přijde něco jiného a lepšího!
Naštěstí přichází vysvobození v podobě setkání se ŽREC. Kapelu jsem měl možnost vidět už několikrát a parta kolem Ingvarra mě v podstatě nikdy nezklamala. Ani páteční večer nebyl výjimkou, dokonce si troufám tvrdit, že šlo o nejlepší vystoupení kapely, na kterém jsem kdy byl. Balzám na duši, řekl bych. ŽREC převážili mé misky vah opět na stranu spokojenosti a já se jal hopsat, tančit, juchat a trošku si i zapět. Vystoupení bylo vystavěno na stále ještě aktuální fošně „Žertva“, jejíž obsah je velmi chytlavý a dalo by se říct nakažlivý. Pravda, celý set nebyl jen o ní, kapela nám dala nahlédnout i do materiálů nových, chystaných pro novou desku. Nemohu říci, že by nové věci byly špatné, ale s největší pravděpodobností budou jiné. Naživo na mě fungovaly více věci ze „Žertvy“, ale to už tak bývá, že to, co máte naposlouchané, vás strhne víc než něco, co neznáte. Uvidíme, jak to bude fungovat v budoucnu… Snad z playlistu nevymizí „Raráš Rakáša“ nebo třeba „Kamenný kult“. Některé starší skladby totiž nezazněly. Zaslechl jsem pár názorů z různých stran, že lidé postrádali „Slovanskou krev“ a hlavně „Lystoczku …“. Ovšem jaká je to vada na kráse, když zadunělo „Nebeské Stříbro Perunovo“, v kotli bylo sakra horko a kdo měl hubu, ten odeřval celý text. Velmi malá až žádná…
Co by tak mohlo předchozí zážitek překonat? A teď předběhnu a sdělím zásadní věc, za kterou mě klidně můžete nenávidět. Právě dohrála nejlepší kapela celého Beltaine festu. Samozřejmě jsem to v tu dobu ještě netušil a očekával, co předvedou „hvězdy večera“ CRUADALACH, kteří aktuálně propagují EP „Agni“ a hlavně pak STRIBOG, jimž se podařilo v loňském roce vydat víc než jen solidní debut „U Okovima Vječnosti“. Už jsem to předeslal a mazat se s tím nemíním, já prostě nedokážu napsat, že něco bylo kvalitní, když si to nemyslím. Vystoupení obou spolků byla pro mou osobu podobná, přestože každé z nich vzniklo za jiných podmínek. U CRUADALACH musím přiznat, že mě možná ovlivnilo již zmíněné „Agni“, které vůbec nevelebím a řadím ho do sfér průměru. Naživo mi ale Radalfův vokál nikdy nevadil. Stačila show, kterou kolem vytvářel a jeho charisma. Jenomže najednou mi to tentokrát v Exitu stačit přestalo. Vystoupení jsem si neužil skoro vůbec a víceméně se nudil. Nebudu tvrdit, že kapela hrála špatně, ale tentokrát mi to vůbec nesedlo a měl jsem pocit, že CRUADALACH chytnou člověka napoprvé, jasně s ním zamávají, kamsi ho odhodí (stalo se mi, když hráli na Chmelnici jako předskokané ruské Arkony) a napodruhé už ten člověk na vystoupení nedorazí. Stačilo jednou a dost… tedy až na „Zlatovlásku“, ta bude v provedení CRUADALACH zřejmě nesmrtelná.
Ani STRIBOG žel nepozvedli meče nad hranici lepšího průměru, u těch je to ale jiné. Na kapelu, která vydá tak dobrý debut jsem si zkrátka nakladl příliš vysoké nároky a tím se vystavil riziku zklamání. Co jsem vlastně čekal - že budou znít jako z desky? Dost naivní myšlenka, zvláště potom, co na postu vokalistky vystřídala Anu jistá Tea. A i zde bych mohl spatřovat kámen úrazu, protože právě Aniny vokály byly pro mě na debutu klíčové. V Exitu se tak objevila jiná „Rusalka“ a je smutné, že i díky ní jsem postrádal jak energii, tak kapku atmosféry, která vystupuje z desky. Ale co se dá dělat. STRIBOG mě, myslím, zásadním způsobem nevykolejili, avšak ani nenadchli… Do jisté míry jde o menší zklamání, které je ovšem stavem mé mysli a přikládám ho především těm přehnaným nárokům.
Bývá dobrým zvykem v závěru učinit shrnutí celé akc,e a tak tedy činím. Letošní Beltaine fest přinesl jedno velké překvapení (GNOMUS), jedno parádní vystoupení (ŽREC), klídek a nepříliš zvýšený tep (STRIBOG, CRUADALACH) a jednu hrůzu (NIBURTA). Po organizační stránce se vše vyvedlo, pravda s mírným zpožděním, které protentokrát nevadilo. Jednu věc musím vypíchnout a zároveň zaklepat – doby, kdy jsem klel a kritizoval zvuk na Chmelnici, jsou, jak to tak vypadá, už nenávratně pryč. Až na NIBURTU jsem problém se zvukem nezaznamenal. Jinak Staropramen 11° šmakoval a panák rumu na přivítanou byl také sympatický. Horší už to bylo s účastí návštěvníků, odhadoval bych takových 190 až 200 hlav, asi pagan úplně každého netáhne a kapely s jednou deskou na kontě jsou natolik nevýznamné, že se na ně nechodí. Ale nejspíš je to v lidech. Uvidíme v sobotu, na stejném místě, ve stejnou dobu a s úplně jiným obsazením, jak na pódiu, tak pod ním.
- fotografie poskytl Enochian
