Čas je neúprosný, stejně jako nekončící dávky nových a naštěstí poměrně zajímavých alb. Letošek je na tohle téma velmi neodbytný. Nejinak je tomu v případě veteránů doomové scény, přestěhovalců PANTHEIST. Ten, kdo slyšel jejich debut „O Solitude“, je funerálně vytříbený milovník a musel tak ocenit cit pro řemeslo nejhlubšího zmaru. Stejně tak to vidím já svým hledím, byť bych si nerad fandil, jak co do vytříbenosti, natož co do milovnictví. Ale konec slovíčkaření. Každý, kdo alespoň po očku sleduje produkci PANTHEIST, musí být ubezpečen o jejich jasném záměru se krok za krokem vzdalovat vlastním kořenům, nestát a přitom se pořád o vlastní původ opírat. Evoluce je nutná vlastnost, i když ne každý je ochoten ji podstoupit. A PANTHEIST díky ní riskovali velmi. Vrcholem posunu a krokem vstříc experimentům byla jistě předposlední deska ''Journey Through Lands Unknown'', která zejména v redakci Mortemu zasáhla málokoho. Jsem na tom stejně. Oceňuji smysl pro nové prvky, ale je zapotřebí je ovládat, být jejich pánem a nechat je růst. To se myslím na tomto albu nepovedlo. Přes tyto tři roky staré rozpaky jsem byl nesmírně zvědav, co přinese obměněná sestava, čerstvá krev a slibované nové směrování. Na tomto místě bych rád prohlásil, že tentokrát je změna tak razantní, že si možná najde ještě více odpůrců jak v minulosti. Tito se ale budou skládat pouze z řad ortodoxních nebo věřících v doom bez svolení k přičichnutí k rocku, či dokonce prog rocku.
Jak napovídá eponymní název alba, PANTHEIST nastupují zcela novou cestu své kariéry. To je nutno respektovat. A ta je na vlně lehké nostalgie, stále doomové, ale také jediné pramenící z nitra samotné kapely, protože nové ingredience převažují. Album je lehké, atmosférické, čisté a jakoby provzdušněné. Odmítající jakoukoli špínu a zabředlost v odpornostech. Je plné víry, evidentní písničkovosti a dojímavé líbivosti. Je tu prostor pro rockové elementy, klavírní etudy, nejlepší možný Kostasův vokální projev - a hlavně, tohle album plyne jako čas sám. Je z něj cítit vlastní uvědomění si stárnutí, či promarnění možných příležitostí a zároveň je to jedno velké smíření se s daným stavem věci. Noví PANTHEIST jsou o vyspělosti, pokoře, a pokud bych měl mluvit o zásadním procitnutí, tak tohle je ten případ.
Je přece kouzelné si umět promítnout vše, čeho byl člověk schopen a být si zrovna tak vědom, čeho již nedosáhne. A tohle je z nového alba zatraceně cítit. Poslechněte si skladby jako ''Broken Statue'' nebo ''Be Here'', jsou to skvosty, které se dostanou po kůži a kterým je nutno věřit každý tón. Zpočátku jsem byl přesvědčen o absolutní výjimečnosti tohoto díla, ale časem člověk zvolní a sebere si to, co je pro něj prioritou. Nezříkám se uhrančivosti novinky, ale i v ní lze objevit místa, která zůstanou ve víru těch dominantních trochu v pozadí. Myslel jsem si na album roku, ale možná bude vše jinak... Každopádně jsem nadmíru překvapen a maximálně přesvědčen o správnosti počínání PANTHEIST. Snad jsem pochopil jejich záměry a snad se najdou tací, kteří se mnou budou v symbióze.
Někdy je vhodné se vracet k počátkům, debutovým albům a klenotům, ale pro tuto chvíli bych na tuhle skutečnost zapomněl a nechal rozeznít novou tvář PANTHEIST, jejich smířenou a melancholicky prvotřídní atmosféru. Pro mnohé bude nová tvář kapely příliš odhalená a provokativní, ale osobně jsem zastáncem kvalitní hudby plné emocí a nové album s sebou právě tohle nese měrou vrchovatou. Nechte se nést a nevěřte pravidlům.
K recenzi poskytl: Grau Records
