Svěží závan jakéhosi intra, nebo spíš fujavice jak prase, mě usadil k hloubkové studii debutu kapely, kterou bych představil jako pohansky ukovaná černotu. S očekáváním konkurence schopného mrazivo – středověkého feelingu jdu do toho a opřádám svoji MP3 nějakými daty, které už brzy rozduní přicvaknutá sluchátka. Když jsem si zjišťoval o GALDR něco bližšího, narazil jsem pouze na jednoho člena jménem Draugr. S pohledem na jeho figuru stojící uprostřed zasněžené krajinky, pokryté větvemi, beru na vědomí, že v USA občas taky sněží. Po hlášeném intru nastává něco, na co jsem původně nepomýšlel. Asi jsem čekal nějaký nástup rychlejší pasáže, která celé album nahodí do rytmu. Mé momentální rozpaky se rozplývají poměrně záhy, když se rozjíždí asi na 2 minuty pomalejší melodie, kterou vystřídá střední tempo, a postupně už začínám mít jasno, co mohu očekávat v průběhu celého alba. Takže na stole leží nikam nespěchající rytmus s důrazem na melodické pasáže, klávesy, šum větru, občasný chraptivý, spíše záhrobní řev a kytary nakažené jakýmsi drnčením. Mimochodem obdobné drnčení už jsem někde slyšel, napadá mě Temnozor – Horizons … Ale ta podoba může být čistě náhodná. Kytary ovšem kromě už provařené šťávy nepůsobí v jednotlivých kompozicích jako to správné koření. Melodie sice patrné jsou, prostor jim ale v nazvučení příliš dán nebyl, což je určitě na škodu. K hrdelnímu vokálu Draugra můžu dodat, že nikterak nevybočuje z BM vod, nicméně ho sráží nazvučení, protože není moc čitelný a působí jakoby z dálky. Ostatně ve výsledném zvuku nebyl dán prostor ani bicím, kde Draugr jednak příliš neplýtvá přechody, u jedné skladby jsem měl dokonce dojem, že ve většině její délky hraje bicí automat, no, můj osobní názor je takový, že automat bych Draugrovi určitě doporučil. Celkově neslaný a nemastný zvuč celému albu ubírá na efektivitě, chcete-li tahu na branku, vše až na klávesy je zabaleno do průměru. Před klávesami musím smeknout, Draugr je použil přesně tam, kde to pomáhá a melodie nepůsobí nikterak provařeně. Celkem se to odvaluje a 6 kompozic dává překvapivě krátkou stopáž okolo 30 min. Dle mého názoru správná volba, protože riziko, že by debut nutil posluchače k nasávání přínosu alba příliš dlouho, podstupuje jen málo uvádějících se kapel.
Chápu, že laťka je nastavena dosti vysoko, je těžké se prosadit i po těch letech a jedné odrůstající generaci fandů slavných BM legend. Jako vstup do žánru se dá GALDR akceptovat, nic nového nepřináší, nic starého nepopírá. Nechci si hrát na sudičku, proto budoucnosti Galdr nebudu zvěstovat ani propad do mlhy ani strmý vzestup v očích BM publika. Jestli se ovšem kapela pokusí o další počin, musí hodně dobře vybrat nahrávací studio, zapracovat na kompozicích a jejich výsledném odkazu pro žádoucí ucho pohana. Prozatím musím tento šedý odvar odložit k ledu a přiznávám, že nemám motivaci se k němu vracet.
