Pamatujete časy, kdy ULVER ještě hráli něco vzdáleně podobného metalu? Pamatujete časy, co ULVER a pódium nějak neseděly dohromady? Ty časy jsou dávno pryč. Mezitím nám trio (víceméně) z Norska bylo skandinávským folkem, avantgardním metalem, elektronickou hudbou, bizarní komedií, depresivní krásou, nevyčerpatelnou studnou nápadů a energie, stíny skrytými za odvrácenou stranou slunce. Tušíte správně, teď jsou opět něčím jiným. Téměř všude, kde se mluví o ULVER, se také dostane k tomu, jak moc jsou vlastně avantgardní a jestli pro ně toto označení není správné pouze v rámci metalové hudby. Myslím, že ULVER jsou nad tím. Každým svým albem posluchači předkládají trochu (nebo více) jiný postoj a ke každému albu je nutno trochu jinak přistupovat. Je to jiný vesmír skládající se ze stejných prvků, ale obývaný jinými civilizacemi. Na „Wars of the Roses“ se potvrzuje, že se ULVER nesnaží znít jinak za každou cenu, je to vlastně přirozený a logický vývoj předchozích alb. Válka růží je svým způsobem paradoxní. Růže jsou přece krásné květiny, které s válkou nemají nic společného. Mají však trny. Takový je charakter alba s vcelku minimalistickým, bílým obalem, krásnými skladbami a melodiemi, texty jsou k tomu svým způsobem paradoxní.
Posluchačům, kteří s nahrávkou teprve začínají, vzkazuji: pokud si po prvních pár posleších skoro nic nepamatujete a album se vám zdá ploché a nevýrazné, neznamená to, že jej musíte zahazovat. S dalšími poslechy totiž roste. Vyjma první skladby se vlastně nedočkáme žádných instrumentálních a skladatelských fines a kudrlinek, Válka růží, dá se říct, pokračuje cestou, kterou naznačily „Teachings in Silence“ a „Shadows of the Sun“, tedy důležité není ani tak co konkrétně slyšíme, nýbrž jak to na nás působí. Od posluchače se vyžaduje jistá nutná dávka koncentrace vědomí, aby jej ULVER mohli svými uhrančivými zvukovými plochami uvrhnout do vědomého bezvědomí, do rozpoložení, kde zvuky nejsou výsledkem, ale začátkem a prostředkem navození pocitů, v lepším případě hudební euforie.
Udržet pozornost však není tolik náročné, Vlci se nepouštějí do dlouhých ambientních zvuků, jako tomu je na již zmíněných glitchových EP. V podstatě se dá hovořit o kombinaci „Blood Inside“ a „Shadows of the Sun“. Délka alba je tak akorát, abychom si dostatečně vychutnali sílu okamžiků, ale nezačali se nudit nebo ztrácet pozornost (při poloze ležící snad i ono vědomí). Jednotlivé celky se slévají dohromady, nálada se líně, melancholicky táhne, ale nechává nás na pochybách - o tom, co skončí, co bude následovat, co nám zbylo, čeho jsme dosáhli a čím jsme si to zasloužili.
fucking in the woods
the blood runs deep
this is our heritage
Při trochu bližším zkoumání si všimneme, že za éterickým oparem jsou kompozice vlastně poměrně dynamické, dotvářejíc všeobecný kontrast. Všimneme si také docela pestrého obsazení hudbu vyluzujících instrumentů, což je, řekl bych, jeden z trademarků skupiny. Nacházet nové způsoby a nástroje k navození neklidné letargie.
Tak trochu kapitolou samou pro sebe je závěrečná „Stone Angels“ - svojí délkou a vyzněním je poměrně výrazně oddělena od zbytku stopáže, je samostatnou meditací, kde hlavní roli namísto hudby přebírá klidný přednes Daniela O’Sullivana, jehož rty plynule opouští verše básně anglického básníka Keitha Waldropa. Ostatně závěr „Island“ a následné krátké ticho naznačuje, že následovat bude „druhá část“. Uvozovky proto, že patnáctiminutová zhudebněná poezie je od zbytku odlišná, není ale bonusem, nebo prodloužením stopáže. Je spíše variací a zároveň sumarizací, dedukcí předchozího. ULVER vytvořili dílo, které je silně subjektivním zážitkem. Krásným, melancholickým, rozporuplným…
