Po pěti letech se z polských Katovic ozývá siréna chemického poplachu. Upozorňuje na šíření zákeřné zbraně, která hodlá zničit vše, co jí přijde do cesty. Řeč je samozřejmě o IPERYT a jejich nové desce „No State of Grace“. Patříte-li jako já k vyznavačům tohoto nenávistí prostoupeného komanda, tak už se nejspíše připravujete na další porci hudební genocidy. Nerad bych předbíhal, ale zadržte. Nebude třeba zalézat se špunty v uších do protiatomového krytu se zásobami jídla a vody. Aktuální tvář IPERYT je za tu pětiletou pauzu o něco dospělejší. Členům kapely přibylo vrásek, zvětšil se pupek a na „stará“ kolena trošku polevili z infarktového tempa. Nemusíte mít samozřejmě strach, že by začali hrát vyčichlý popík s kytarami. Stále budete během jedenácti skladeb čelit náporu automatického bubeníka, typického zvuku kytar i vokálu a v neposlední řadě různorodým samplům. Na první poslech se nezdá, že by IPERYT nějak polevili. I mně se to z počátku nezdálo a říkal jsem si, jak jim to zas slušně šlape. Až po čase jsem si však uvědomil, že při poslechu už nemám chuť zabít všechny kolem a zničit vše, co mi přijde do cesty. Jakousi agresi a nasranost při poslechu cítím stále, ale už na mě nemá tak silný účinek. Když jsem pro jistotu oprášil „Particular Hatred“, abych se ujistil, že není problém ve mně, zjistil jsem, že není. EPčko má stále stejné grády, pořád zabíjí jako před lety. Novinka je však jako nejmladší člen rodiny. Trošku rozmazlenější a klidnější.
Samozřejmě bych nerad, aby to vyznělo, že „No State of Grace“ stojí za prd. To v žádném případě. Každá skladba má co do sebe. Někde je prdel nakopávající riff, jinde výtečně vymyšlený elektronický podklad a samply a tak dále. Už se však nedočkáte neskutečně šílené řezby za zvuku kulometné palby, rozdivočelé motorové pily a řvoucí dívky, kterou podle intenzity řevu nejspíše znásilňuje Freddy Kruger. Nové skladby disponují větší dávkou melodií a skutečně působí vyhraněji. Některé pasáže až zavání jakousi ortodoxnější metalovou hitovostí, což je způsobeno nejen zmíněnými melodiemi, ale i texty, které přímo nabádají k tomu, abyste si s People Haterem zařvali.
Když se někdo z mých známých zajímal o to, jak může být „ta muzika, co poslouchám“ extrémní, IPERYT byli většinou jedna z kapel, kterou jsem jim předložil. I v tomto případě šlo o EP „Particular Hatred“, protože i „Totalitarian Love Pulse“ se mi zdálo už poněkud uhlazenější. „No State of Grace“ pokračuje v trendu „uklidňování“ započaté zběsilosti. Žádná agonie, genocida ani diktatura se již nekonají. Smiřme se s tím, že dnes jsou IPERYT „jen“ trošku rozdováděnou, utucanou mašinérií, která však stále dokáže bavit (příkladem jsou již názvy skladeb, o textech nemluvě). A v tom právě spočívá i její silná stránka. Na rozdíl od EPčka si můžu „No State of Grace“ pustit vícekrát a ne jen, když se potřebuji vybít a vyřádit. Skladby krásně ubíhají a člověk si u nich i jakoby odpočine. I když věřím, že na živo budou opět srážet do kolen a zabíjet!
Co říct závěrem? IPERYT rozhodně nezklamali, ale ani nenadchli. Pocit z novinky mám však dobrý a určitě mě i baví víc, než předchozí počin. Skladby jsou různorodější, zvuk je velice povedený a navíc mi v hlavě stále potepává kopák automatu a v uších mi donekonečna zní „braindead, braindead, braindead, braindead…“
