Před třemi léty psal Fastred recenzi na album „Decrowning the Irenarch“ anglických SPEARHEAD a nyní je na mne, abych popsal novou desku pojmenovanou „Theomachia“. Zrekapitulujme si v krátkosti předchozí alba kapely. Debut „Deathless Steel Command“ byl po všech stránkách klasickým vyhlazovacím útokem a dle mého názoru horko-těžko překračoval hranici průměru. Dle Fastredova úsudku vykročilo druhé album vstříc techničtějšímu pojetí black/death metalu. „Decrowning the Irenarch“ bylo velice výbušné, mělo zuby a hlavně mozek – číst si v textech o válečném odkazu Evropy bylo příjemné překvapení, hudba byla dle mého názoru ve své agresi a pýše až příliš podobná mocným Angelcorpse, ale krční svaly při poslechu doslova řvaly po zničení – to je jasné plus. SPEARHEAD tedy pokračují v nastoleném směru, dělají čest svému jménu a pochodují dál vstříc větší brutalitě a agresi. Téměř kompletně pryč jsou pomalé části a ultra-sekané riffy charakteristické pro minulou desku. „Theomachia“ podstatně lépe plyne, tedy na poměry rozbouřeného toku, celou deskou se velice snadno prokoušete na jeden zátah a není poté problém si celý zážitek zopakovat. A stejně jako zmíněný tok jsou SPEARHEAD i značně nepředvídatelní. Těch několik odbočení od klasického „blast-festu“ příjemně překvapí a osvěží, i když bych si jich osobně přál podstatně více. To může být pro někoho kámen úrazu, neboť „Theomachia“ neposkytuje příliš mnoho záchytných, melodických bodů (čest výjimkám). Je to jakoby kapela vsadila vše na jedinou kartu – militantní agresi.
Je dobré, že si SPEARHEAD také již vytvořili svůj vlastní píseček – netvrdím, že není možné vycítit vlivy, avšak mám teď již jasno, co poslouchám. Jen je škoda, že v kapele nezůstal předchozí bubeník Vortigern, jeho výkon byl dle mého názoru tím nejzajímavějším aspektem na „Decrowning the Irenarch“ a kdo ví, jak by novinka zněla s ním. Zatímco vokály a kytarové nástroje táhnou „Theomachia“ kupředu, bicí výsledný dojem lehce srážejí. Ano, Torturer (ex-Belphegor) odvedl suverénní výkon – technika a rychlost si jistě zaslouží jedničku, ale jeho hra vyzní podle mě v některých pasážích hluše a nudně. Bicí taktéž nehrají v mixu produkce natolik výraznou roli jako na předchozích deskách. Avšak nic dalšího již albu vytknout nemohu.
Jen malá zajímavost předtím, než recenzi uzavřu. Všechny tři desky SPEARHEAD vždy ukončila skladba zvaná „Aftermath“, která znatelně odbočila od klasického výrazu desky, svou atmosférou, melodiemi atd. A musím říct, že „Aftermath“ z „Theomachia“ je zcela jasně nejlepší skladbou, kterou SPEARHEAD vytvořili. Byl bych docela rád, kdyby kapela příště vnesla do své hudby podobných „neobvyklých“ prvků více…
„Theomachia“ je dobré album. Pro mě osobně se jistě nestane tím nejoblíbenějším, které jsem letos slyšel, avšak je pravděpodobné, že se k němu čas od času vrátím. Zcela jistě se jedná o zatím nejlepší album kapely a budu zvědavý na další. SPEARHEAD mají na to, aby stanuli v čele žánru, nyní se však tlačí někde v druhé řadě.
K recenzi poskytla: Agonia Records
