FORGOTTEN TOMB umí posluchače přivést k depresi, rozzuřit i rozhýbat, to vše v několika odstínech metalu zcela přirozeně spojeného s rockovou melodikou a rytmy. V rámci blacku znějí moderně a lehce, zato úplně zeširoka zůstávají i přes znatelný posun relativně tradiční kapelou držící se kytarové muziky, jaká nemůže urazit ani toho největšího frfňala. Vždy se sice najde někdo, koho kojili do druhé třídy, v případě FORGOTTEN TOMB se ale chyby hledají jen obtížně. Jakoby vše bylo na míru namícháno přesně podle všeobecné chuti, tím pádem bez prostoru pro námitky a zároveň jakýchkoli stop umělosti. A byť jsou známou a obdivovanou kapelou, působí spíše nenápadně, stejně jako není nikterak přehnaná pozornost, jaká se jim věnuje. I když jde o "rockové hvězdy", nechovají se tak, pročež se hovory nestáčí k tématům typu "koho a čím frontman potřísnil, nebo co a jak si ostříhal", ale zůstávají u muziky, která je určitou všemetalově-rockovou sázkou na jistotu.
Starší kousky v diskografii zatím nenahlodává rez, zatímco ty novější září víc a víc. Bavila vás "Negative Megalomania"? Novinka natahuje ruce ještě víc a chce, abychom jí k sobě tiskli a navždy milovali, čemuž není důvod se bránit.
Od minula posílila melodická stránka a také řemeslná hravost. V podstatě všechny skladby obsahují nosný motiv, refrén, za nějž by se nemusela stydět žádná rockovka plnící stadiony. Zkuste si promítnout, jak by asi "Under Saturn Retrograde" vypadalo jen s čistým zpěvem, a od takové hudby koneckonců nebudete zase tak daleko. Blackový nátěr se neztratil, ale lehkost, s jakou se například v eponymní šesté skladbě střídá s jemnějšími polohami, aniž byste měli pocit, že posloucháte dva rozdílné kusy, svědčí, že se kapela někam posunuje. "Megalomanii" tvořilo pět skladeb, z nichž čtyři měly přes jedenáct minut, a v rámci nichž se vesměs nárazově střídaly nálady a tempa. Novinka je uspořádána vstřícněji – více krátkých kompaktnějších kusů, téměř každý s výrazným a oproti časům minulým také lépe zapamatovatelným ústředním motivem.
FORGOTTEN TOMB se také pohnuli od vyložené (i když stále docela stravitelné) deprese směrem k univerzálněji laděné melancholičnosti - na pomyslném splínoměru, kde na jednom konci v roce 2002 stojí špinavá vana s krvácející postavou, je už vidět konec druhý – tentokrát barevný a mnohem méně brutální anděl v noční košili. Stále se smutní, jen už není chuť sahat po žiletce, protože slzičky v čase sorrow'n'rollu z "Under Saturn Retrograde" dopadají na podupávající nohy.
