Narozdíl od kolegy Undera, který započal s příchodem každé nové nahrávky vyvolávat Satana a jal se znesvětit neblíže dostupný kříž, jsem k této německé kapele poměrně skeptický. Vrcholem jejich tvorby je pro mě jednoznačně letitá deska "Dominanz". Živelnost a převedším nápaditost se pak začala výrazně vytrácet. Po "Endstilles Reich" už jsem kapelu téměř odepsal. Časy se však mění a s novým zpěvákem by mohla kapela chytit druhý dech. Dva roky je dost dlouhá doba na dokonalé zapracování se do sestavy, což Zingultus potvrzuje. A skutečně - "Infektion 1813" je po delší době opět zajímavějším materiálem. Očekávat však změnu hudebního vzezření by byla chyba, ENDSTILLE si stále drhnou tu svojí, i když ne pokaždé úplně stejně. Karty jsou rozdány jasně. Po stisknutí tlačítka play se na posluchače vrhne, tak jak tomu bylo vždy, poměrně rychlý black metal toho nejhrubšího zrna. I tentokráte podložen špinavým zvukem a charakteristickým produkčním rukopisem. Inspirace válkou sedí kapele jako ušitá, a to nejen v podobě textů. I hudba je nekompromisní, nechutná a bezprostřední. Hlavním rozdílem od minula je tedy jednoznačně opětovný přínos skladatelské invence, která ENSTILLE v posledních letech chyběla. Kytaristé si v případě "Infektion 1813" dali více záležet na struktuře a vedle rychlých blasfemických pasáží dokázali vložit více atmosféry. Ta je přítomna především díky zpomalení celého kolosu a nápaditých vyhrávkách a vychytávkách. Zatímco v minulých případech vás smetla monotónní vichřice, která neměla příliš záchytných bodů nutných k přežití, nyní je situace znatelně lepší.
Svoji úlohu plní svědomitě také zpěvák Zingultus. Jeho hlasový projev je, jednoduše řečeno, osobitý. Nebojí se recitovat, případně nastavit instrumentální část čímkoli dalším. I v případě klasické black metalové prezentace je jistý a v rámci možností poměrně ortodoxního stylu nápaditý. To je zřejmě první věc, díky které vás podvědomě napadne, že tentokráte se u ENDSTILLE celkem zadařilo. Rozdíl oproti předchozím nahrávkám je však také v tom, že u „Infektion 1813“ se podařilo dosáhnout poměrně silné skladatelské invence i v případě rychlých „sypaček“. Ne pokaždé se můžete těšit na více jak dva tóny podpořené pekelnými bicími, nicméně rozhodně je tento jev nyní častější.
„Některé problémy jsou věčné,“ řekl by klasik. Evergreenem je nekonečné opakování jednoho nevýrazného riffu (u poslední skladby „Endstille“ snad několik minut), případně dlouhosáhlý hluk nicneříkajících kytar. Co naplat, zdá se, že z těchto věcí se kapela poučit nedokáže/nechce a budou přítomné navždy. I přesto v aktuální nahrávce Němců nacházím znatelně více pozitiv. A tentokráte je jich dokonce i více než negativ, což jsem popravdě ne tak úplně čekal. „Infektion 1813“ není žádným black metalovým zázrakem, který by objevil neobjevené, případně bezkonkurenčně recykloval zapomenuté. V diskografii ENDSTILLE bychom jej však měli zařadit vysoko, v posledních šesti letech rozhodně nejvýše.
