Sedím zavřený v pokoji a přemýšlím, jak slovy vyjádřit zvuky. Do uší mi burácí noví TOMBS. Nedokážu pořádně přemýšlet, ale ani se odtrhnout od hudby. Snažím se s co největší grácií kličkovat mezi slovy a vytvořit co nejlepší stopu, aby ji ti další mohli se správným pochopením následovat... Mohl bych použít přirovnání o kočce s myší, avšak výmluvnější je říct, že poslech je spíše jako střet bouře se stromem. Kdykoliv si myslím, že už mám vše pod kontrolou a tlak se usadí opět na normě, přijde další salva větru a hřmotu, který otupuje mé uši až do kakofonické extáze.
Je to bouře, především negativních emocí, bez milosti zničující. Harmonie v disharmonii, disharmonie v harmonii, skály, které se pod náporem mrazivého větru bezútěšně drolí a hroutí, to vše za rytmu dusání koní osudu, jenž se zdá být nezvratným.
Zvukově je „Path of Totality“ pokračováním předchozích alb. Zejména oproti „Fear is the Weapon“ se znění ještě přiblížilo iluzi neprostupné hlukové stěny, produkce je položena do nižších frekvencí a zní mnohem mohutněji, při vhodně zvolené hlasitosti až zničujíce. Nechybí však dynamika a dostatečná detailnost, aby si analyzátoři mohli pořádně vychutnat každou zvukovou stopu.
Tomu odpovídá i samotná stavba skladeb. O mírnějších pasážích v pravém smyslu slova se mluvit nedá, ani si při nich posluchač nijak neodpočine. Většinou slouží k budování nebo udržování husté atmosféry, náhlými výpady bicích a kytar opětovně nakopávají vlny emocí, jejichž epicentrem se v podobě black metalových, energických, vypjatých momentů pocity přímo valí silným proudem, jako černá řeka uprostřed už zmíněné bouře. Stejně jako tomu bylo doposud, jsou kytarové i rytmické linky komplexní a promyšlenou sítí, do níž je tak jednoduché se chytit.
Skladby na albu v sobě nesou jakousi osudovost, nálada se často střídá z agresivní do depresivní, zpěvákovo hrdlo ze sebe chrlí emoce a destruktivní myšlenky s energií blížící se supernově.
TOMBS už od debutu „Winter Hours“ sklízejí se svojskou , velice originální a chutnou kombinací sludge, black metalu, shoegazu a post-rocku jednu kladnou reakci za druhou. Tentokráte potřetí dokazují, že si je zaslouží, dokonce vybrušují temný křišťál do tvarů uchu ne pouze lahodících, ale přímo je trýznících.
Jediné, co jinak skvělé album v mých očích a uších trochu shazuje, je nepříliš velká provázanost skladeb mezi sebou. Jsou si podobné, ale jiné, dobře drží pohromadě a celek není chaotický nebo neuspořádaný. A kdeže je ta chyba? Tak nějak právě v tomhle. Zní to příliš jako album skladeb, které jsou pohromadě hlavně proto, že mají podobný charakter, náladu, znění. Chybí mi ale větší provázanost mezi jednotlivými částmi alba. Mívám pocit, že není svázáno pevnou vazbou, ale jen uloženo do padnoucího pořadače. Ovšem epilog v podobě „Angel of Destruction“ je skvělý!
„Path of Totality“ je formálně i neformálně na velice vysoké úrovni, je pestré, jednotlivé skladby jsou odlišitelné a v každé je nějaký zajímavý motiv. Přesto se mi i po několikanásobném poslechu na mysl vkrádá nutkání konstatovat, že TOMBS si s téměř dvojnásobnou stopáží oproti minulým albům ukousli větší sousto, než by mohli bez problémů sníst. Opět však po dohrání zůstává na jazyku příjemně nepříjemná pachuť.
Mimochodem, doporučuji potom pustit Goldmund, při touze o trochu masochismu se mi tato kombinace docela osvědčila.
K recenzi poskytl: Relapse Records
