"Myslím, že je obrovský rozdíl mezi kapelami, v nichž působí lidé, kteří byli součástí black metalu v letech 1990 - 1994 a těmi, jež začali s black metal kolem roku 2000. Je jednoduché toto rozeznat. Těm druhým chybí ten specifický feeling." Když mi toto Ciekals v rozhovoru řekl, musel jsem mu jednoduše dát za pravdu. Nikdo netvrdí, že jedni jsou lepší než druzí, že tvoří kvalitnější hudbu. Ale faktem zůstává, že pokud se zaposloucháte, ten rozdíl najdete. Není markantní; leckterý hnihodpich by spíše řekl, že je naopak zanedbatelný. Ale je tam... Veškerý materiál, který lze slyšet na debutové nahrávce norské kapely DJEVEL přesně onen feeling má. A důvod je prostý. Ciekals patří do první skupiny lidí, v black metalové scéně se pohybuje již dlouho. Nikdy nepůsobil v kapele, která by se z popela black metalu zvedla v celosvětovou známost, ovšem nelze předpokládat, že zasvěcenému posluchači budou jeho předchozí kapely Ljå a Neetzach neznámé. DJEVEL je jeho nejmladším dítkem, které se rozhodl zplodit po odchodu z Ljå.
"Dødssanger" je poctivou prací staré norské školy. A to se vším, co byste si pod tímto výrazem představili. Pod rouškou špinavé zvukové kulisy se nachází materiál, kterému není cizí charakteristická black metalová melodika. Základním stavebním kamenem je kytarová práce, která tvoří riffy, jenž budou zřejmě tím nejsilnějším, co si z poslechu lze odnést v paměti. Ty jsou celkem logicky alfou i omegou "Dødssanger". U tak vyčerpaného hudebního stylu, jakým tento "archaický black metal" dozajista je, hraje první housle především skladatelská síla, nápaditost materiálu a um znít originálně. Ne, že by jinde nebylo důležitě tyto aspekty zvládnout. Nicméně věřím tomu, že zatímco v tzv. "novějších metalových končinách" díky momentu překvapení často nějaké ty nedodělky odpustíme, v těch notoricky známých nikoliv. A zde je potřeba DJEVEL pochválit za kvalitně odvedenou práci.
Debut není žádným neočekávaným dobrodružstvím. V rychlých pasážích velice slušně šlape, ve středních si s posluchačem pohrává. Zvládnutá na jedničku jsou i pomalá tempa, ve kterých jsem několikrát zahlédl pekelné zplozence Beherit, jak se schovávají za rohem. Největší plus spatřuji právě v tom, že DJEVEL dokážou posluchače zaujmout po celou hrací dobu. Není tu prostor pro nudu nebo slabá místa, pokud vám "Dødssanger" sedne, bude vás bavit celý. Vhod přijde určitě i dlouhodobá životnost. Rychle zřejmě zaujmou "Djevelheim" nebo kupříkladu "Mørkefødt". Ty se ale jen tak neohrají, a co je důležité, že postupem času si oblíbíte skladby i v druhé polovině desky. A to v minimálně stejné míře.
Vezmu-li v potaz, že Ciekals složil většinu materiálu pro třetí studiovou nahrávku Ljå, jsem mile překvapen. Nejenže se po letech nevyčerpal. S "Dødssanger" naopak dokazuje, že má stále co říct. A to je úctyhodné zjištění především v souvislosti se stylem, který posluchačům předkládá.
