Za pár chvil mají SUNN O))) vystoupat na pódium a započít sugestivní pouť nekonečnými láněmi černého betonu... Ztlumím světlo a připravím se na ponoření do hrůzostrašné extáze.
Začíná to...
Postavy v kápích zahalené v téměř nepropustném dýmu se objevují před stěnou zesilovačů a reproduktorů. V rukou třímají kytary, předměty uctívání na této mši sloužené v intenci zvuku, zla a prázdnoty naplňující hory šílenství. Všeobecné ticho proříznou elektrické nástroje. Po následujících osmnáct minut se jimi nechávám unášet. Místnost je plná, ale rozestupy mezi návštěvníky této události se s ubíhajícím časem zvětšují, s každým dalším záchvěvem kovových strun se propadají do nadpozemských dimenzí, ocitám se sám v symbióze mého těla s hlukovými vlnami, které se zpomaleně, avšak náruživě rozpínají všemi směry. Je to „klasický“ repertoár SUNN O))). Monotónní, syrový, nekompromisní. Už jsem ho slyšel tolikrát, ale pořád mě neomrzel. Pořád má svoji obrovskou sílu nutící mne zvyšovat její intenzitu až na hranici bolesti hlavy.
Kytary najednou utichnou, nechávají na několik vteřin vyniknout tuto důležitou součást hudby kalifornské dvojice. Rozezní se zase zanedlouho. Postupně zvyšujíc svoji intenzitu, jak to známe z „Mocking Solemnity“. Na scénu přichází Attila a klidným hlasem vypravuje o Aghartě. Přebírá otěže a jeho slova nám s výraznou maďarsky lámanou angličtinou přibližují vzpomínky na prastaré skály a tunely v obloze setkávající se pod oceány. Hudební podkres se stává variací na skladbu "Aghartha" z zatím posledního dlouhohrajícího alba, vize stvoření a zániku doprovázejí pouze záchvěvy strun kytar, klávesy, přidušená perkuse, zlověstné ruchy v pozadí. Atmosféra se úplně obrací až do momentu, kdy se celé obecenstvo soustředí pouze na hlas vycházející ze středu univerza. Tibetský zpěv, známý již z projektu Void ov Voices vyplňuje prostor, přerušovaný výpady growlingu. Obřad pokračuje v nastoleném směru, ukazujíc pravděpodobně nejexperimentálnější tvář SUNN O))), stále soustředěnou na uctívání zvuku, ale využívajíc k tomu eklektickou paletu zdrojů.
Téměř nepropustný dým prořezává jen obřadní hrdelní exhibice Attily až do momentu kulminace, který stanoví naprostý protiklad znějící stěny.
Následuje variace na "Hunting & Gathering", velký zvuk elektrizujících nástrojů přebírá dominantní pozici, uši zažívají další vlnu teroru, celé tělo prostupují vibrace strun.
Závěrečnou modlitbu ohlašuje zvon. Pronese ji vokalista doprovázen kněžími v kápích. Ještě naposledy vzdáme hold nepředstavitelné prázdnotě. Amen.
"Agharti Live 09-10" představuje částečný průřez tvorbou droneových mágů. Je fúzí čisté esence jejich vize hudby a barvitější polohy s poměrně bohatým výčtem nástrojů možných zaslechnout. Zároveň je přiměřenou porcí nových nápadů a flákem nezaměnitelné atmosféry. Skvělý zvuk a oproštění se od jakékoliv interakce s publikem (Domkirke) „Agharthi“ povyšuje z prostého živáku na samostatnou nahrávku, která má v diskografii obhajitelné místo a která snad i může naznačit další směřování kapely. Zejména "A/Interior I/Eye" v sobě kombinuje téměř kompletní současný repertoár uskupení a je úžasnou cestou skrze potemnělé nebe, všeobjímající prostor a multidimenzionální krátery.
