Pánové Aage André Krekling a Simon Larsen mne svými dvěma předchozími počiny celkem sympaticky pohltili, a tak asi není divu, že jsem byl celkem v očekávání novinky „The Sun I Carried Alone“, jež vychází po tříleté odmlce. Že tu něco nesedí? Přinejmenším je s podivem, že deska je venku už déle jak čtvrt roku a recenze se chápu až teď. Ono toho tady nesedí jaksi víc. Předně už intro „Alucinor“; chlapi se totiž v minulosti s takovými zbytečnostmi jako je intro vůbec nezabývali a najednou ho tu máme, čistou klávesovou předehru, jak kdyby desku dělali COF a ne ISKALD, kapela studená jako sám led. Musím říct, že žádný zásadní dojem nezanechávají ani první dvě věci hudební, tedy rozuměj hrané už v tom klasickém nástrojovém osazení. Jak „Under the Black Moon“, tak i následující „Natt utover Havet“ působí hodně chaoticky a jednotlivé pasáže v nich na sebe spíše narážejí, než by navazovaly. U druhé jmenované lze velmi snadno vypozorovat snad až přemíru snahy narvat do jedné skladby tolik umění a ekvilibristiky, až to hezké není. Nepochybně jsou oba hudebníci velmi muzikální, jenomže ta věc je o nich z minulosti známa a netřeba nám ji dokazovat přemotivovaností, která víceméně druhou píseň totálně dusí. Poněkud se uklidňuji při tónech čtvrté „Forged by Wolves“, kde se dá hovořit o jakémsi řádu a s trochu přivřeným okem i o přímočarosti, i když v závěru skladby opět narážím na zbytečné kudrlinky a v pomalých pasážích čtyřka vskutku až k smrti nudí. A navíc se mi začíná zdát, že ani zvuk nebude úplně OK. „I Lys av Mørket“ mi to pak potvrzuje. Přestože jde v rámci desky o skladbu z povedenějších a kapela zde zní i tak nějak sympaticky norsky, chybí mi potřebná dynamika zvuku. Hodně citelné je to při poslechu kopáků a ani přechody se nezdají být úplně v pořádku. Je to jako kdyby měl ping-pongový míček objem medicinbalu a vy ho pustili ze schodů, přesně tak ty přechody zní. Chválu by naopak určitě snesla melodická pasáž v závěru, pokud by se ji nesnažil Simon „ozvláštnit“, ale to je asi jen věcí názoru. Obecnou pochvalu zaslouží vokál, určitě tedy v písních nazpívaných v mateřštině.
Titulní track se nese ve znamení rychlosti a typické ISKALDí melodiky, jen je otázkou, zda nezabíhá až příliš do heavy metalových vod. Pravdou je, že mě aspoň nenudí. Jenomže tady se dostavuje další důležitý pocit, který na hodnocení albu určitě nepřidá. Tam, kde ISKALD nenudí, v podstatě vykrádají sami sebe, a to dle mého opravdu nemají zapotřebí. Dělají to jen částečně, energie sálající z desek před „The Sun I Carried Alone“ tomu chybí. Dokonce bych se nebál říct, že pokud by dnes kapela znovu nahrála „Pesten“ a zařadila ji na aktuální desku, šlo by o propadák a bahno s odérem nudy. A já „Pesten“ z debutu miluji dodnes. Něco se muselo stát, protože „Rigor Mortis“ zaujme snad jen zdvojeným vokálem, což je sice kousek povedený, leč díky celkovému vyznění skladby nepříliš vydatný. Při poslechu „These Dreams Divine“ znovu a znovu naskakuje myšlenka, že tohle už jsem někde slyšel a dost možná právě od ISKALD. Je tu jeden drobný rozdíl, totiž to, co se zde projevuje ve střídání temp, je typické pro úplně jiný styl hudby, než jakým se Norové až dosud snažili jít a nutí mě to skoro k myšlence, že tu někomu slušně kape na karbid. Doufám, že chlapi nezblbli nadobro a třeba to ještě nějak zvrátí a využijí ve svůj prospěch. Podle závěrečné „Burning Bridges“ to tak ale vůbec nevypadá, pohodlně by se nebýt vokálů dala zaškatulkovat jako melodický death metal. Mimochodem „Burning Bridges“ se jmenuje jedno z raných alb bratří Amottů. To je náhodička. Dále mi pak nezbývá než doufat, že název závěrečného kusu nebudou brát Simon s Aagem doslova a nespálí aktuálním počinem mosty mezi dřívější a následující tvorbou. Na čtvrtém albu by nás pak čekalo… raději na to nemyslet a nepředbíhat.
Raději věřit, že si s letošní plackou kapela vybrala slabou chvilku a příště to bude lepší. „The Sun I Carried Alone“ je totiž jedním slovem zklamání, které se dotýká pouhopouhého průměru a nebýt vyhranosti pánů muzikantů, šel bych s hodnocením možná ještě níž. Tak pravil člověk, který ISKALD pro Mortem objevil. Stejný člověk chce uvěřit, že v budoucnu dojde k posunu nějakým rozumným směrem a tvorba těchto Norů ho bude znovu bavit a oblažovat. Indicie zatím chybí, ale znáte to – naděje umírá poslední.
