Nepřízeň osudu svedla nás na tuto pravděpodobně bezútěšnou cestu. Vydali jsme se na ni, protože nám už nic jiného nezbylo, vše, na čem nám v životě záleželo, pomalu rozpilo se v oparu ze zvuků z přístavu. Přístavu znamenajícího konec i začátek, zrození i zánik. Stmívá se, je čas jít...
Chladná voda se rozhodla nás spolknout. Beztvaré, ale ve své podstatě stále dokonale harmonické vlny v pravidelném rytmu zmítají loďkou. V dáli lze něco zahlédnout, měsíc chabým světlem ozařuje malý detail uprostřed temnoty. Není to náš cíl, jen další bezvýznamný bod, kterého se může oko zachytit, zatímco se panorama kymácí tam a zpátky. Chvílemi se voda trochu zklidní, naznačí svým protivníkům, že pro ni nejsou soupeřem. Silný vítr zní ozvěnou křiku káravého osudu...
Oči se střetávají se sluncem pomalu vycházejícím zpoza horizontu. Přemýšlím nad tím, jestli to byl správný krok. Ať už jsem se vydal kamkoliv a ať už mám šanci tam dorazit či ne, vrátit se nemá smysl. Jsme uprostřed...
Následující dvě noci je Poseidon opět rozzuřený. Nenechává naše ochablé svaly odpočinout. Žádné barvy nejsou vidět, viditelné spektrum je rozlišeno jen v odstínech šedé. Jsem si téměř jistý, že tohle peklo nikdy neskončí. Ztratil jsem se, skoro nevidím své ruce, stávají se součástí všeho ostatního. Dokonce samotný živel už se zdá být vyčerpaný soubojem s našimi dušemi. Monotónně a zpomaleně do nás vráží. Pořád dál...
Moře je klidné, sleduji vlny líně se odrážet od břehu. Ostatní šli najít něco, co by nám pomohlo přežít a zanechali mne tu, jsem příliš vyčerpaný. Široko daleko vůbec nic. Jen voda sahající až k horizontu a za ním ještě mnohem dál. Jediným společníkem mi je škodolibý vítr, hladící mou tvář, jako by se nic nedělo. Nenávidím ho. Jako by mi četl myšlenky, začíná být najednou silnější, až se mi zježily chlupy na zátylku. Pod náporem únavy upadám do melancholické letargie. Vypadá to na bouři...
Každý zoufalý výkřik se bez milosti odráží od studených stěn, znovu a znovu, jako by ozvěna chtěla, abych se zbláznil. Jak jsem se zde ocitl? Je to jen další z výplodů mé už dávno choré mysli? Mám vůbec nějakou šanci, že dosáhnu klidu? Začínám být smířený s tím, že ne, když najednou klec mizí, okolí pohlcuje sílící zrnitá záře. Moje tělo vybuchuje v extázi děsu a radosti, která ani nevím, odkud se vzala. Myšlenky se slévají dohromady, zrak pozbyl svůj význam těsně před tím, než agónie vydá svůj poslední úder přímo do srdce.
ALASKAN nejsou výjimeční. Ne v tom smyslu, že by se snažili přijít s něčím neotřelým, nebo snad avantgardním. Přesto tak zní. Z bohatých žánrů sludge a post-rocku a jejich častých kombinací využívají docela velkou část, ale přidávají k tomu spoustu svých nápadů, které formálně chápanou hudbu přetvořují na subjektivní zážitek, něco nematerialistického, něco, co se nesnažím analyzovat a rozebírat na jednotlivé zvukové stopy a jejich komplexnost a nápaditost, ale jen se do toho ponořím a pluji dál s proudem. Onen dokonalý prožitek paradoxně narušují detaily, v nichž Kanadské trio dává na odiv svoji kreativitu a skladatelské schopnosti. Žánrem otřásající nahrávka to není, ale jednoznačně si zaslouží pozornost.
