Vítejte v procesu rozkladu. Pomalého, zhoubného, zoufalého. Dle slov ENSORCELOR, jež padla v našem rozhovoru, se nové album ''Crucifuge'' zabývá rozkladem lidského druhu začleňováním do říše rostlin a plísní. Novinka má být plná kvašení, hnití a vlhké půdy. Jedno z největších překvapení zvráceného sludge metalu za poslední dva roky se tak vrací vydáním druhého pokračování své zatuchlé mise přesně, jak slibovalo. ''Crucifuge'' -- ENSORCELOR 2. Záměrně se vyhýbám pojmům jako debut nebo dlouhohrající nahrávka, protože ''Crucifuge'' je ve finále o song a nějakou tu půlminutku kratší, jak úvodní nával zvukového prznění v podobě EP ''Urarctica Begins''. Hra na téma EP nebo plnohodnotnotné album je rázem u konce, berme to prostě jako druhé pokračování ENSORCELOR. Tak to ostatně berou i oni samotní. Prvotní omráčení a neskutečná syrovost EP už se opakovat nebude, moment překvapení vyprchal, ale těšit se můžeme na mnohem hlubší a zhoubnější pomalé destrukce citlivých orgánů. Tímto lákáním jsem byl posedlý a první odběry hniloby se začaly od počátku vyplácet. Novinka už není tolik vzteklá, s afektovanými výlevy duševně narušeného vokalisty se daleko více šetří. ''Crucifuge'' je do země zašlapanou lesní doomovou symfonií zvuků rozkladu, hnusu a odporu. Syrové dřevní představení ENSORCELOR pokračuje ale v mnohem vyklidněnější podobě. Tuhle cestu si kapela sama předurčila a beze zbytku své předsevzetí plní. Těžké ultra pomalé kolosy přetekly jako sliz na stranu metalového umírání a vztekem ji napíná jen typický vokál. Ale i ten je mírně upozaděn a neléčí si své komplexy tak agresivně. ''Crucifuge'' zní jako dvoudílná megatunová pohřební plocha topící se v kvasícím svinstvu a pokud se má tonoucí stébla chytat, tak tady to úplně neplatí. Ono to totiž nejde. Deska je v tomto směru zkrátka až moc neúprosná a degradující jakoukoliv formu naděje. Je plná důrazu na výpravnou kavalerii špíny, z jedné strany objímající doom metalové tempo a ze strany druhé svým konáním až nahánějící hrůzu.
ENSORCELOR se za velmi krátký časový úsek podařilo dát dohromady dost odlišnou nahrávku. Tím, jak je jiná a téměř oproštěná od krutých blackových výpadů, se bude lišit i přístup k ní. ''Crucifuge'' je plíživější a bizarnější. Změna ale není natolik zásadní, aby ovlivnila potenciální odrazené pacienty, vytrvale lpějící na ''Urarctica Begins''. Kořeny a duch zoufalé zkaženosti zůstaly netknuty, jen se na světlo prodrala jejich momentální záhrobnější většina. Kanaďané jsou mistry nemocných atmosfér, s tím už nelze nic dělat. Obě nahrávky, které od sebe dělí jeden rok, jsou vysoce návykové lekce. Neošetřený hlukový kolaps, surová investice do nejhlubších zákoutí lidské mysli. Vedle těchto chorých definicí, ''Crucifuge'' znovu nechybí ani melodické a akustické momenty, které tu zlost a oplzlost nadále krotí. Jen na slibované větší uplatnění Yailén a jejího čistého hlasu, kromě skromných doprovodů, nedošlo.
Doom metalovější a v nitru tělesného chřadnutí zasutější ENSORCELOR mi šmakují stejně jako ti nakrklejší a arkticky výbušnější. Každý má možnost si vyzkoušet, která poloha mu v souvislosti s touto svéraznou úderkou více vyhovuje a ve které se našel. Já se našel v ENSORCELOR, jejich zvrácenosti a kvašené odpudivosti. V uzdravení pochybuji.
