„Procházím hvozdem temným, lesy zčernalými, silně poznamenanými Zlem, právě tudy prošlo děsivé monstrum a na své cestě zanechalo všemu živému tajemné a nekonečné prokletí. Snad všechny proudy černých energií se zde setkaly, aby rozpoutaly svůj mocný rej. Zde v lesích nepožehnaných, prokletých… Srdce mám rozervané mystickou krásou a zároveň v mých očích uvidíte strach.“

Někdy si položím otázku, zda je vůbec vhodné recenzovat nahrávky, jež se občas objeví. Eöl vše navíc komplikuje tím, že nám jaksi předkládá v podstatě reedice svých děl a zřejmě pro to má jistě (ne)dobré důvody. Původní materiál pochází z roku 2006 a podle dostupných informací jde o znovu nahrané a zremixované verze skladeb. První, co mě napadlo, když jsem viděl tuhle informaci, bylo, zda to mohutným opusům nemohlo uškodit. Zkoumal jsem tedy původní verzi a porovnával s novou a nakonec musím konstatovat, že to rozhodně skladbám neuškodilo.

ELFFOR je postavený na kořenech ambientu a black metalu a hlavním vyjadřovacím prostředkem páňe Eöla je v první řadě atmosféra, a ta zůstala zachována, dokonce mám pocit, že například druhá „Through the Mist“ vyznívá v novém kabátě lépe než kdy dříve. Skutečně, „Unblessed Woods“ není deskou, při které by bylo nutné, či nějakým způsobem zásadní, sledovat techniku a už vůbec ne nad ní jásat či dokonce onanovat. Je to naprosto nepodstatné. V poklidu totiž stačí nastoupit na cestu temnoty a nechat se skrze lesy šílenství vést samotným Eölem. Tohle umění on totiž ovládá dokonale a je až s podivem, kolik temného krásna dokáže do své hudby vnést. Ať už se pohybuje v tempech pomalejších nebo žene bicí automat zarputilým způsobem vpřed (což je asi jediná slabina díla), vždy je třeba se mít na pozoru, protože při každém poslechu objevíte jakýsi kus skládanky. Úžasně pak kontrastují jemné instrumentální skladby, kupříkladu „Of Heretic Pagan Kingdom“ s kusy dýchajícími středověkou autenticitou – „Dark Orchestral Hate“, jíž občas jediný temný protagonista dokáže obrátit vokálem až k hranici naprostého šílenství. Taková je třeba šestá „…From Ancient Scrypts“. Kupodivu v tom nelze ztratit nit a po cestě tmy kráčíte spolehlivě jediným možným směrem k propastem zániku. Deska je opředena jistým temným řádem a její poslech vyžaduje sice soustředění, ideálně potmě, ovšem samostatně má moc kohokoliv do sebe vtáhnout a silně s ním zahýbat. Atmosféra alba je natolik silná, že kterémukoliv z vašich smyslů nedovolí odpočívat. Po dlouhé době mám možnost hudbu skutečně naplno prožívat a během poslechu nezaznamenat stopečku nudy, „Unblessed Woods“, jak již bylo řečeno, mi to prostě a jednoduše nedovolí.

„A stromy se proměnily v kříže, mocné kapky smývají zbytky toho, co bylo kdysi možná torzy těl malých lidiček. Na cestě pod kopyty koní se blyští to, co kdysi sloužilo jako slupka jejich mozečků. A vzduch je doslova prosycen hnilobným puchem… strašné a přitom děsivě krásné.“

Musím se zastavit ještě u jedné, vlastně dvou věcí. Těmi jsou závěrečné dvě písně „Hondamena“ a „Farryanth“. Pokud znáte původní nahrávku, tyhle dvě na ní budete hledat marně, jedná se totiž o písně nové. První, kromě atmosféry, která se příliš neliší od skladeb předchozích, dostává ještě další rozměr, kterým není nic jiného, než Eölovo frázování v mateřštině a nutno říci, že je to prostředek k nezaplacení. V případě devítky umocňuje sílu hudby směrem k daleko vyšší naléhavosti. S trochou nadsázky se dá říci, že všechny předchozí opusy vás dokáží pohltit, „Hondamena“ vás doslova sevře. Já v tom spatřuji určitý výhled do budoucna, který vážně stojí za to. „Farryanth“ je pak kouzelnou flétnou, jež dokazuje, že ELFFOR bude zřejmě i nadále střídat dusivé a skličující písně s tajemnými ambientními hymnami, a je tedy dost co očekávat.


Strávil jsem poslechem „Unblessed Woods (2011)“ mnoho příjemných hodin a mnoho jich ještě strávím, protože se jedná o letmý dotek geniality. A ať už byly důvody osamělého baskického vlka k znovuvydání skvostu z roku 2006 jakékoliv, mně tedy dostal a otázka z úvodu recenze zdá se býti vyřešenou. Pokud má bard Eöl (ne)dobré důvody pro reedice svých děl, dokáže si udržet svůj vysoko položený standard a nenechá se strhnout scestím experimentů, budu mít i já dobré důvody o jeho dílech psát – reedice, nereedice. A nedivte se, že takovou hudbu odmítám hodnotit prostinkým číslem.