Mám rád lokální akce, a jelikož je letos dost podivný rok, kdy se prakticky nikam dál nedostanu (Volyni mám takřka za humny) a zároveň mě potěšil loňský první ročník volyňského Metalfestu, kdy jsem se, nebýt špatného počasí a produkce pod střechou, vracel do časů, v nichž Rámus a spol. pořádali kultovní Open Hell Fest, byla tahle volba poměrně přirozená. A letos počasí vyšlo a akce se konala v areálu koupaliště, takže vzpomínky na OHF ožívaly ještě mnohem intenzivněji. Na místo jsme dorazili přesně v 13:00 a to už měla nastupovat na podium první kapela, ale všechno bylo jinak. Během velmi přátelského přijetí a vyřízení nezbytných novinářských formalit jsem byl upozorněn, že se nebude konat vystoupení MORTIFILIA, protože basáka postihl údajně zánět okostice a celá produkce bude posunuta. Tak jsem si sám pro sebe zaklel, protože jsem se na jejich vystoupení poměrně těšil a následně popřál hudebníkovi brzké uzdravení. No co, dnes přijdou na řadu jistě i jiná kvalitní představení a alespoň si v klidu postavíme stan a ochutnáme prvního Klostermanna. To už se na pódiu intenzivně rozcvičovali plzeňští Stollice.
STOLLICE jsou podivnou kapelou s ještě podivnějším stylem. Zpěvák Marek nás sice hned v úvodu rozesmál větou: „Ahoj, my jsme Stollice z Plzně a hrajeme black metal, akorát se na to neumíme obléct.“ Vizuálně to můžete posoudit z fotografií v galerii, o čem už se však zcela jistě nepřesvědčíte, je jejich projev hudební, a hlavně tedy styl, kterým se tahle mladá formace presentuje. Přiznávám, že jsem nebyl sám, kdo se v jejich hudbě skoro až ztrácel a nějak se mi to v hlavě ne a ne poskládat. Přišlo mi, že kapela vlastně neví, kudy jít, jestli cestou melodického death-doomu, blacku či kroky alternativy. To vše bylo v jejich hudbě obsaženo, ale ve výsledku to příliš nefungovalo. Produkce po nějakých šesti písních skončila a já odcházel ne úplně spokojen, i když se nedá v zásadě říci, že by šlo o zásadní propadák. Koneckonců STOLLICE jsou teprve na začátku své dráhy a jejich styl se jistě vytříbí a mohou časem posluchačům ledaco nabídnout.
Následující kapelu VIHAR z Českých Budějovic byste v oficiálním letáku akce hledali marně. V podstatě jde o následníka Age of Storm, kteří naopak dle oficiálních údajů vystoupit měli. Hudba Vihar zabírala na více lidí než u předcházející kapely. Nutno uznat, že hudebníci jsou vyhraní a vědí, co je pro ně dobré, jejich mix deathu a doomu na někoho fungovat mohl, mně však jedna věc vadila. Kapela mísí do své hudby i nemalou dávku thrashingu, ovšem s nedostatečnou razancí. Kdykoliv došlo na moment, že se kapela rozehrávala, přišlo zchlazení v podobě nedotaženého tlaku na pilu. Chyběl tomu ten správný drive, který by takovým tlakem na pilu VIHAR vytvořili a já bych se bavil náramně. Takhle kapela neurazila myslím nikoho, ale zřejmě moc lidí ani nenadchla.
Následují dvě skupiny, na které jsem do Volyně opravdu nepřijel. KAOSQUAD, jediná kapela čítající méně než čtyři členy. No, co už, na death-grindovou hudbu to nejspíš stačí. Zde ode mě nemůžete čekat nějaké objektivní vyjádření, já tomuhle stylu příliš nerozumím. Ano, byl to nářez, při kterém si s chutí umlátíte palici, ale nic víc. Kapela byla nicméně velmi fotogenická a jejich hrací čas se trefil do nejlepších světelných podmínek. Jal jsem se tedy na chvíli přestat házet hlavou a udělat pár fotek. Snad se povedly.
DEATHSTAR jsou trochu jiný případ, viděl jsem je letos už v Praze jako předskokany Catamenie a Graveworm a k smrti mě nudili. Tak panovaly samozřejmě pochybnosti o jejich dnešním vystoupení. Kapele prezentující se technickým death metalem by totiž měl vyhovovat spíše uzavřený a dobře nazvučený prostor, ale v Praze mě přece nudili. Myslím, že jsem se velice mýlil, jejich vystoupení pod širým nebem bylo minimálně o 100% lepší než v Exitu, a pod pódiem se rozjela celkem slušná pařanská párty. Pohoda, jazz a poprvé dnes snad i spokojenost. DEATHSTAR tentokrát příjemně překvapili a sklidili zasloužené ovace.
Na řadu přichází PANYCHIDA a já jsem zvědav, jak budou znít s novým bubeníkem. No, zněli náramně. Absence Honzy Kapáka za bicí soupravou znát nebyla ani co by se za nehet vešlo a nejen to. V úvodu vystoupení Míra zkoušel velice pečlivě přehrávač, který měl hnát do davu samply a ejhle, během vystoupení se to snad trošku porouchalo, možná to nebylo dostatečně slyšet, leč stal se zázrak a muzikanti to celé dotáhli technikou a klasické písně (tracklist PANYCHIDY se mění jen velmi pozvolna) tak najednou zněly monstrózně a giganticky, což přinášelo solidní zpětnou vazbu od publika a ta kapelu bičovala k ještě lepším výkonům. Tentokrát nezaostával ani Vlčák s vokály a zdá se, že už si našel svou polohu v kapele, a co je daleko zásadnější, jeho výkon se zlepšuje a půjde-li to takhle dál, Panychida bude zabíjet stejně, jako zde ve Volyni. Nepochybně nejlepší vystoupení, které jsem v podání téhle party zažil. Ono o Panychidě toho bylo napsáno už hodně a znovu se mi vrací myšlenky na houpačku, jednou tak a podruhé úplně špatně. Dnes na výbornou, Plzeňané skutečně zabíjeli a poprvé rozhýbali pořádný kotel. Uf, budu potřebovat chvilku na regeneraci.
BUT či neBut, to je, oč tu běží. Stručně tedy. Protože jsem musel vyřídit jednu neodkladnou záležitost poblíž našeho stanu, tak vlastně neBut. Po příjemném předchozím setu jsem na grind stejně neměl náladu, a tak jsem produkci BUT vnímal jen zpovzdálí stanového městečka a zdálo se mi, že délka skladeb nepřekračovala tři minuty a vesměs šlo o jednotvárný nátěr. Jak kapela spustila, tak i končila, ale berte to s rezervou, 100% účasten jsem nebyl.
V pořadí již třetí plzeňskou akvizicí byli TROLLECH. Jakkoliv mi nešla přes uši jejich stará alba, po vydání „Jasmuz“ jsem začal kapelu trochu sledovat. Za poslední dva roky jsem ji viděl živě hrát tuším čtyřikrát a pokaždé se mi jejich vystoupení jeví jako lepší a lepší. Na kapele jsou úžasné dvě věci. Hlavně a především hráčská zručnost všech zúčastněných a pak stále se zvyšující vyrovnanost jejich živých produkcí. Zazněly jak skladby nové, tak i starší a já se bavil více než dobře. Přál bych asi každému si zakusit v pekle volyňského kotle řádnou pařbu na takové skvosty jako „Ve stínu starých dubů“ či při songu „Řeka smete, co jí patří“, ale stejně dobře fungovaly i písně z již zmiňovaného „Jasmuze“. Zkrátka a dobře, parádní a vyrovnané vystoupení se vším všudy, a jestli jsem se o Panychidě zmínil jako o zabíječích, pak Trollech doslova vraždili.
A následovat budou… ooo, ano… ISACAARUM, kterým zaslouženě náleží status žijící legendy. Nekecám, jejich hudba je sama o sobě originální a navíc ji umně doplňují velice kvalitním divadlem. Trvalo mi poměrně dlouho se do jejich stylu vžít, ale od koncertu v Praze před Anaal Natrakh si je dokážu užít. Je jen otázkou, co mně baví víc; hudba nebo divadlo. Každopádně mě tentokrát rozsekali na hadry, a přestože si vůbec nedokážu dát do kupy jejich setlist, spokojený jsem z vystoupení rozhodně odcházel. Je mi úplně jedno, co hrají, odvádějí zatraceně dobrou práci, ať už jde o jejich propriety, celkový přístup a v neposlední řadě i o hudbu samotnou. ISACAARUM opět za jedna.
Rozpálen si musím odskočit, abych si mohl vychutnat pro tuto chvíli poslední z českého trojlístku – domácí AVENGER. Posadil jsem se tedy na svah a čekal, co se bude dít. A AVENGER nastoupili a odehráli, no, řekněme svůj standardní set. Spoustě lidí se jistě jejich vystoupení okořeněné duněním kotlů líbilo, na mě však nějaký extatický dojem neudělalo. Nemůžu říct, že by kapela hrála špatně, ale já s ní mám jistý problém. Jednou mě strhne a podruhé nechá úplně chladným, takže nemůžu říct, že bych byl spokojen. Úplně stejně však nemůžu říct ani opak. Vystoupení jsem shlédl v poklidu a udělal si pár fotek, abych se následně vrátil do polohy sedmo na svah a dopozoroval zbytek vystoupení domácí smečky.
Zbývají už jen tři hlavní hvězdy, první z nich je mnohohlavý projekt z Rumunska – NEGURA BUNGET. Před jejich vystoupením mě přepadly hned dvě obavy. Těžko jsem si dokázal představit, jak budou Rumuni znít v otevřeném prostoru, to zaprvé. A za druhé, jak vlastně funguje nová sestava, protože mediální špičkování mezi NB a odpadlíky Dordeduh spíše naznačovalo, že Negura bude tím horším. Obavy byly liché, a tak se s nástupem rumunského ansámblu rozlila po areálu dojemná a tklivá temnota Transylvánie. Novou tvorbu neznám, a tak mi nezbylo než věnovat pozornost oblíbeným skladbám z neskutečné „Óm“. Vizuálně to bylo taky celé na úrovni, od do detailů promakaných oblečků, až po velmi netradiční nástroje. Dost lidí to pozorovalo s otevřenými ústy a já byl jedním z nich a málokdo odolal nejen svodům trub a xylofonů, nejinak i vnadám sympatické klávesistky Inie. Zpočátku jsem měl díky zvuku problém s orientací v hudbě NEGURY BUNGER, s postupujícím časem na jejich vystoupení však už bylo vše v pořádku. Jen kdybych nemusel občasně hlídat na svahu usnuvšího bratra, mohl bych si tenhle set užít ještě víc… To na další vystoupení Six Degrees of Separation už bratr ožil. Není divu, jejich „běsnění“ by probralo snad i mrtvého a po relativně atmosféričtějším vystoupení předešlé kapely nadešel čas trochu více rozhýbat kostru a druhý den poznat hněv bolavého krku.
Co o vystoupení napsat? SIX DEGREES OF SEPARATION = nejlepší česká kapela celého festu, totální masakr občas přerušovaný Radkovými čistými zpěvy. Je vůbec úžasné, jak tenhle drobný hudebník ovládá kombinaci vokálu a totálně vytříbenou techniku basové kytary. Což ovšem neznamená, že by ostatní zaostávali, to ani v nejmenším. Technicky nejdokonalejší kapela večera, kterou jsem si užíval od začátku do konce. Ne nadarmo ji Rámus zařadil těsně před Desaster, tihle maníci si své místo jedné z hlavních hvězd nepochybně zasloužili a já už do žádného z reportů nenapíši jméno skupiny zkratkou, byla by to ode mě zbytečná a troufalá dehonestace pánů hudebníků. Díky kluci, byli jste perfektní.
No, a co po tomhle výkonu nabídnou DESASTER, to jsem tedy zvědav, předchozí vystoupení je mohlo stejně tak nakopnout k maximu, jako srazit do kolen. Přiznávám, že tuhle smečku si pouštím doma docela často, a tak jsem se na jejich vystoupení přirozeně těšil, zvláště poté, co kolega Dufaq hlásil, jak jsou naživo dobří. A víceméně jsem se dočkal všeho, co jsem si od jejich vystoupení sliboval, Sataniacových póz kazatele hříchu, malování básáka (nevím proč) Odina i bezchybného thrashového riffování kytaristy Infernala, jenomže celková black-thrashová produkce Němců na mě nezapůsobila ani zdaleka tak, jako předchozí vystoupení pánů z Velkého Ořechova. Je pravda, že přímočarost DESASTER zavdávala určitých příčin k zaskákání si třeba na takovou „Teutonic Steel“, ale i tak jsem v tom necítil toho správného ducha hudby. Navíc mi došly baterie ve foťáku a kombinace obou nešťastných věcí mě navedla k velice blbé úvaze. Odejdu prostě ke stanu a zbytek setu (což znamenalo cca. 1 hodinu) doposlouchám z obrovského prkenného lehátka vedle iglú. Jak to asi mohlo skončit, čtvrthodina vnímání DESASTER v polospánku a pak temno. Takže dobrou noc a vy, co jste si to užili, vám to přeji a můžu jen tiše závidět.
Závěrem se sluší poděkovat pořadatelům za bezchybně strávenou sobotu, k čemuž měrou vrchovatou přispívalo zejména skvěle objednané počasí. Ale teď vážně, organizačně vše běželo jako na drátkách a poměrně se dařilo dodržovat časový harmonogram. Zázemí koupaliště se mi jeví jako velice dobré, protože jsou zde funkční sociálky, dostatek prostoru pro prodej piva (jehož nabídka nemá na podobných akcích obdoby – čtyři stupňovitosti za jednotných 25,-) i ostatních doplňků stravy, které jsem jaksi v tom kalupu nestihl ochutnat, ale celkem to příjemně vonělo. Jediné negativum spatřuji v umístění stanového městečka za bazén, párkrát jsem totiž zaškobrtl při překračování prázdných žlábků na opláchnutí chodidel a celkem se divím, že se nikdo v noci nedobrovolně neschladil přímo v bazénu, tedy alespoň jsem si toho nevšiml. Největší dík patří Rámusovi. Díky za to, že máš chuť a elán takové festy pořádat a hlavně díky za ten letošní, při kterém na mě lehce dýchl duch tvých legendárních Open Hellů. Doufám, že za rok si podobné peklo zopakujeme.
