Dodnes si zcela živě vybavuji, jak jsem obsypaný husí kůži, promrznutý téměř na kost, stál uprostřed koryčanských lesů, pod širou, hvězdami osázenou oblohou, s polorozpadlým hradem Cimburk v zádech a sledoval audiovizuální show, kterou poskytoval první ročník festivalu HRADBY SAMOTY. Z loňského září se přesuneme do současnosti a navíc na sousední Slovensko, přesněji jen několik málo kilometrů za česko-slovenskou hranici do městečka Holíč, které je známo hlavně kvůli svému zámku. Zde se letos koná pokračování festivalu experimentální elektroakustické hudby, které s sebou přináší mnoho zajímavostí…
Druhý ročník se nese ve zcela odlišném duchu, v duchu profesionalizace. Zázemí, organizace, služby – vše doznalo mnoha změn k lepšímu. Waldemar si dal zatraceně záležet, aby vše klaplo a bylo tiptop. Až na pár drobnůstek bylo vše bez chyby. Ale nač hanit, když je tolik věcí, co vychválit. Nuže, pojďme na to. Přeskočíme pasáž s cestou, příjezdem, seznámení se s místním bezdomovcem (který nechtěl ani cigáro, ani drobné) a stavěním stanu v zámeckém valu a rovnou se skočíme podívat do jedné z hradních koníren, kde byla hlavní stage. Nutno podotknout, že se nás z Mortemu na akci sešlo několik, a tak jsme se rozhodli vám své pocity z festivalu přinést hned ze čtyř pohledů.
[Epi] Začátek celého festivalu otevíral projekt TAMAL a nabízel tak náhled do směsice temné elektroniky a tribal ambientu. S nevděčnou pozicí prvního účinkujícího se autor vypořádal klidně a flegmaticky a po většinu setu byl zaměstnán jenom svou hudbou. Příjemná, místy znepokojující elektronická stěna u mne splnila očekávání a dle mého důstojně otevřela celý festival.
Krátké pauzy mezi jednotlivými vystoupeními si krátím rozhovory s mnoha známými tvářemi, které do Holíče vyrazili. Osobně jsem ani nečekal tak velký zájem. Inu, je to něco jiného, než stále dokola se opakující metalové akce, kterými jsou posluchači už přesyceni.
[Duf] MY LUCKY DAYS jsou druhými v pořadí. Na plátně se objevuje snímek africké krajiny a rozeznívají se první tribal tóny této šamanské trojice. Za elektronikou postává muž s rohatou maskou, před plátnem stojí sličná bruneta s malou tamburínou a na podlaze klečí bongista. Tato sestava přilákala většinu dosavadních návštěvníků. Dominuje zvuk bonga, do kterého se vkrádají různé mystické a šamanské prvky. Pro ucho nezasvěceného se může vše jevit hodně zajímavě. Při pozorném poslechu však zachytíte, že se trojice často rozchází a časem dojdete i na další drobnosti, které toto vystoupení lehce srazily dolů. Pokusy o hrdelní vokál gradují až k šílenému křiku za doprovodu hypnotického mlácení do bubnů. Výsledkem je rozpačitý set, který nezachránil ani hlas vokalistky.
[Guldur] PAVLOV´S LIGHTBULB předvedli směs surové death ambientní elektroniky načichlé noisem. Spousta krabiček a propojených hlukových i zvukových generátorů nás přeneslo do atmosféry továren a operačních sálů, kdy je tiché odfukování strojů občas proříznuto rázným oddělením biologických tkání. Syrový a sterilní zvuk po celou dobu koncertu osciloval mezi temnějšími plochami a masivnější hradbou středo-výškových frekvencí. Jediné, co bych umělci vytkl, byla možná až trochu přílišná repetitivnost a po chvíli jsem měl pocit, že se v jeho hudbě neobjevuje až tolik nosných nápadů, ale jinak z mého pohledu solidní začátek festivalu.
[Dali] S AMBIGUOUS pro mě již atmosféra podstatně zhoustla a potemněla. Při vnímání hudby jsem si často vybavoval jeden, kdysi dávno na Mortemu recenzovaný projekt, zvaný Hammemit. Zvukové plochy ani projekce AMBIGUOUS sice v ničem středověký žalář nepřipomínaly, ale já jsem se v něm jakoby ocitnul. Jen s tím rozdílem, že to byl žalář velice mystický a co chvíli mé vězení velice PO-ZVOL-NA měnilo tvar a barvy. Pro mě osobně první skutečně zajímavý projekt dne.
[Guldur] Z trochu jiného soudku zahrála breakcoreová mlátička URBAN FAILURE. Industrial, hardcore, dub, breakcore, prostě rychlá mixáž neurotických zvuků naší civilizace a divokých rytmů urban jungle poskytly prostor tanečněji založenému osazenstvu. Ono na dark ambinet se špatně paří v kotli, zato na URBAN FAILURE to jde samo. Oproti klasickým breakcoreovým sypanicím nabízí URBAN FAILURE přeci jenom více kompaktní a učesaný mix brutálních rytmů, takže se v jeho muzice dá dobře orientovat. Kombinace zvuků je hezky strukturovaná a rytmy mají nápad, takže proč ne.
[Epi] SCHLOSS TEGAL byl mnou dlouho očekávaným zlatým hřebem večera. Předchozí říjnové vystoupení v Praze se neslo ve víru nejvyšší kvality a byl jsem skutečně zvědav, jak se vypořádá Schneider s bílou chladnou halou. Více než hodinová zvučící pauza přinesla více než uspokojivý zážitek. Krom kvalitní a místy velmi drásavé video produkce plné scenerií s hořícími ropnými vrty, bizarností, symbolů a ukázek lidské brutality přicupitalo i universum děsivé a monstrózní hudby, která pod Richardovými maniakálními gesty a prací rostla na síle. Autorovi se podařilo docílit stavu, kdy se toto úzkostlivé klubíčko hluku zavrtalo posluchači až kamsi velmi hluboko a spustilo tak drobný kočičí dialog s vlastním svědomím. Rozmotávání tohoto klubka bavlny rozhodně nepatřilo k tomu nejpříjemnějšímu, co se v životě dá zažít - díky Bohu. Postupné budování atmosféry, náhlé strhávání vlastních hudebních budov a záhy propastné hloubky zřícených stavenišť doplňované občasnými Richardovými zvukovými projevy, hrou na obří kost či místy až nezvyklou akčností bylo nesporným pozitivem celého vystoupení. A taky faktem, jež pomohl překonat loňské vystoupení SCHLOSS TEGAL v Praze.
[Duf] Hodinová pauza před vystoupením SKROL byla krásně vyplněna první částí doprovodného programu, který se nacházel na nádvoří, respektive v jedné části zámeckého valu. MYSTIQUE LIGHT & FIRE SHOW přilákala snad každého, kdo v tu chvíli nespal nebo nebyl přespříliš pod obraz. Vedle stanu čajovny, kde jsme se občerstvili čerstvým čajem a kávou, se na víc jak půlhodinu rozpoutala zajímavá vizuální show, o kterou se postarala dvojice pomalovaných akrobatů. K vidění bylo nejen klasické plivání ohně, ale i různé hrátky s ohněm. Točilo se zapálenými řetězy, koulemi a došlo i na hořící hůl. Největší pohled samozřejmě sklidila sličná část tohoto dua, která krom svého ohnivého umu diváky překvapovala i svými gymnastickými dovednostmi. Vskutku příjemné zpestření festivalu. Pod noční oblohou byla ohnivá show skutečně krásným zahřátím na další vystoupení.
Další na řadě byl SKROL. Od pana Hirsche jsem čekal mnoho, ale tak brutální martial industrial, jaký předvedl se svou kolegyní Martinou, jsem skutečně nečekal. Bylo jedno, kde jste stáli, i tak si vás to našlo, dostihlo a podepsalo se to na vás. Na mně osobně zcela maximálně. Začátek setu jsem strávil v popředí, kde jsem pořídil několik fotografií, než jsem se přesunul do zadních řad, abych pořídil nějaký videozáznam. Intenzivním zvukům, ruchům a hluku zdatně sekundoval i stroboskop, který měnil přihlížející na otřesené zombie. Již při vytahování kamery jsem pociťoval jakousi malátnost, ale nijak jsem jí neřešil. Sotva jsem započal s nahráváním, svět se začal pomalu houpat, má mysl se začala zatemňovat a do dvou minut jsem musel vystoupení opustit, jinak bych se složil definitivně. Ano, až takový dopad to na mě mělo!
[Guldur] Krátce po jedenácté hodině se návštěvníci přesouvají z hradní konírny před úchvatnou noční scenérii holičského zámku, aby pod otevřeným nebem shlédli vystoupení legendárního české industrial/death ambient/power electronics projektu EINLEITUNGSZEIT. Pro mě osobně jsou EINLEITUNGSZEIT vrcholnou a nejkultovnější československou kapelou už několik let, a právě jejich vystoupení po delší odmlce pro mě tvořilo pomyslný top tohoto skvělého festivalu. Po osobních problémech se konečně na pódiu objevili hlavní aktéři tohoto projektu v čele s principálem Richardem Norgem, kterému zdatně sekundoval R. Seismic ze spřízněných Seismic Wave Factory. O vizuální doprovod se postaral divadelní soubor AMANITAS, za kterým nestojí nikdo jiný, než půvabná umělkyně a akrobatka Tereza Georgievová spolu s neméně okouzlující Lindou Mikoláskovou. Znalci scény si jistě vzpomenou, že Tereza vystupovala s EINLEITUNGSZEIT i v minulých letech pod hlavičkou projektu Sangredans. Prostě reunion show se vším všudy. Navíc otevřená scéna dívkám umožňovala se plně vyřádit, takže očekávání byla vysoká. Po zjevení obou pánů v maskách, z nichž hlavní pozornost na sebe strhával Richard v kostýmu kyborga, se z beden PA systému vyvalila směsice kovového nářku, přebuzených litanií hrůzy a hluboce ambientních ploch. Nad celou touto zvukovou masou trůnil brutálně zkreslený hlas Richarda Norga, po jehož prvních výkřicích se na plácek před hradem vyřítily post apokalyptické pavoučice AMANITAS, které zahájily svou ohnivou show. Performance AMANITAS dalece předčila ohnivou show, která se před zámkem uskutečnila předtím, navíc doplněny o skvělou hudbu EINLEITUNGSZEIT a úchvatnou scenérii nočního zámku za jemného mrholení, vytvořily skutečný vrchol festivalu. Během zbytku představení došlo na plivání ohně, erbovní terror s bruskami, tanec s pyramidou i různými ohnivými proprietami, kterým zdatně sekundovala mocná elektronická distorze hudební agónie. Jedinou vadou na kráse byl fakt, že se EINLEITUNGSZEIT hodně soustředili na vizuální stránku a nedošlo tak k zahrání zásadních fláků jako „Auranoise“ nebo více skladeb z poslední desky „Infection des Geburt“. Ovšem hlavní poselství je, že EINLEITUNGSZEIT jsou zpět a doufejme, že tentokrát to vydrží!
[Duf] Z nádvoří se zbytečně rychle přesunujeme zpět do konírny, abychom si ještě pár minut počkali, než jsme vpuštěni dovnitř. TÁBOR RADOSTI se prozatím připravuje. Netrvá však dlouho a již stojím v popředí před jedním z oltářů. Na plátně začíná klasická videoprojekce a za letmých zvuků se za každým oltářem objevuje maska protagonistů. Jihlavští hvězdopravci nás během okamžiku provedou universem. Tato psychedelií nasáklá, rytmická show plná okultní mystiky zasáhla asi každého z přítomných. Realita se sekundu po sekundě vzdalovala a člověk si mohl vychutnat naprosté uvolnění. Z pódia dýchala atmosféra prastarých mayských civilizací. Kdo TÁBOR RADOSTI alespoň jednou viděl, jistě si dokáže představit, o čem mluvím. Vystoupení bylo oproti předešlým doplněno o několik skladeb z aktuálního počinu „Agartta“, což hodnotím jednoznačně jako plus, protože set se automaticky stal mnohem zajímavějším. Pro mě osobně šlo o vrchol celého festivalu. A myslím, že nejsem jediný, kdo to vidí stejně.
[Guldur] Na závěr večera vystoupila zkušená pražská klubová DJ DEUX EX MACHINA, která je jedním z nejlepších prostředků, jak ze zemdleného publika vytáhnout poslední zbytky energie. Kdo byl na křtu DVD Der Blutcharsch, mohl tušit, že dojde na energický mix industrialu, dubové elektroniky, breakcoreau i různých lo-fi smyček a jiných hudebních specialit. Pohled na skvěle vystylovanou DJ, která to s gramci fakt umí, nakopl většinu přítomných do nočního tanečního veselí. Rytmy pravidelně pulsovaly celou konírnou a DEUX EX MACHINA zúčastněné hypnotizovala svou soustředěnou performance. Skvělý minimalistický kontakt s publikem dodal vystoupení na tajemnosti, ovšem již po třetině vystoupení vím, že se půjdu odebrat do říše spánku. Při usínání cítím jemné hypnotické vibrace a nefalšovanou radost linoucí se ze sálu, který DEUX EX MACHINA bavila až do pozdních nočních hodin.
Festivalový večer byl za námi. Valná většina se odebírá pomalu do svých stanů. Ti, co dojeli na pankáče bez stanu, přežívají u piva až do ranních hodin. Zhodnotit celý večer několika větami je zhola nemožné. Každé vystoupení bylo odlišné a své. Je pravdou, že jedinou slabinou večera byl často zvuk, který se nedařilo v prostorách s klenbou moc vyladit. Nechci však zvukaře obvinit z lajdácky odvedené práce. Přeci jen nazvučit něco podobného musí být opravdu kumšt. Vše ostatní jinak proběhlo velice hladce a nezbývá tedy než chválit. Krom hlavního hudebního programu areál holičského zámku nabízel i další možnosti. Krom zmíněné čajovny v chill-out zóně jste mohli hrdlem prolít kvalitní víno z místní zámecké vinárny, okusit vegetariánský guláš či grilovanou klobásku. A ti nejpozornější, jako třeba kolega Dalibor, navštívili prostory zámku.
[Dalibor] Většina návštěvníků si ještě všimla možnosti prohlídky místního zámku. Za symbolické euro vás roztomilá průvodkyně provedla poněkud zdevastovaným prostředím zámku. Avšak ne všechno bylo v nepoužitelném stavu. Za zmínku jistě stojí poměrně slušné množství všelijakých exponátů ve vitrínách, detailní a rzí neprožrané kování oken a zábradlí či ne zrovna zachovalá, avšak majestátní modlitební místnost. Největší dojem na mne však udělalo sklepení hradu! Rozsáhlé, že bez vedení by mi zřejmě chvíli trvalo, než bych se z něj vymotal. Temné, že by v něm Archgoat mohli dělat photosession pro další album. Kdyby tak nějaké vystoupení probíhalo přímo tam, jednalo by se v případě nějakého ultra-kvalitního zla o nezapomenutelný hrůzný zážitek.
Nezbývá tedy než pochválit Waldemara za tuto zajímavou a neotřelou akci, která i přes svoji temnou atmosféru byla krásným zpříjemněním onoho pochmurného a deštivého víkendu. Ačkoliv jde o hodně úzce profilovanou akci, která nikdy nedosáhne většího zájmu, rozhodně bude patřit mezi ty, kam se sjíždí malý okruh velice oddaných návštěvníků, kterým nedělá problém dojet třeba i z Německa. Doufáme tedy, že se příští rok opět sejdeme a opět se na víkend oprostíme od všeho „normálního“…
