O osobnosti J.K.Broadricka a jeho všech možných hudebních projektech, spoluprácích a labelu Avalanche inc. by už bylo docela možné napsat knihu. Nicméně teď se zaměřím jen na jednu z jeho známějších kapel – JESU, a to konkrétně na jejich poslední studiovou nahrávku nazvanou trochu paradoxně „Ascension“. Proč mi název alba připadá nepřiměřený obsahu, to se pokusím vysvětlit níže. Ať jsem se totiž snažila sebevíc, nenašla jsem během nesčetných poslechů nic, co by mohlo evokovat nějaké duševní povznesení či vystoupání do výšin nebeské blaženosti. Ovšem nikoliv naivní! Tak nějak na mě zapůsobilo toto melancholií zatěžkané, ale přitom melodicky veskrze pozitivně laděné dílo. Příjemné nenásilné tóny pozvolna ubíhající v poklidném tempu, které zůstává prakticky neměnné po celou dobu trvání desky, navozují spíše optimistickou atmosféru pokoje, vnitřní vyrovnanosti a sladké bezstarostnosti. Ale – v tom je právě ten háček! Právě tato (zdánlivá) bezstarostnost je to, co způsobuje bolest, svírá srdce a vhání slzy zoufalství do očí, jež prohlédly její krásnou lež. Protože vy přece víte, že skutečnost je jiná… Jako byste jeli malebným podzimním venkovem s očekáváním nerušeně stráveného víkendu na chatě u jezírka. Blahodárně snivá melodie s atmosférou vlídné nostalgie, podvečerní slunce dodávající kolem ubíhající krajině mírně bronzový nádech a lehká únava vás zbavují všedního stresu, pociťujete uvolňující spokojenost a s lehkým úsměvem si mírně pokyvujete hlavou do pohodového rytmu.
Pak ale míjíte nenápadný pomníček u cesty, nechtěnou konečnou stanici těch, kteří neměli tolik štěstí, aby pouze dojeli na očekávané místo… Ale ne, přece si nebudete kazit náladu přemýšlením o smrti! Už je ovšem pozdě, řetězec nevyžádaných asociací byl podvědomě spuštěn a myšlenky se začaly ubírat nepříjemným směrem. Místo útulných venkovských usedlostí teď vidíte jen zanedbané krčící se barabizny, to, co byste před chvílí nazvali smaragdovým lesním jezírkem, je vlastně jen veliká kalná a páchnoucí louže a při pohledu na své ruce vidíte pod kůží kosti obalené masem a žíly naplněné krví. A tak byste mohli pokračovat dál, hlouběji pod povrch, surově a nelítostně ze sebe servat poslední zbytky ochranné vrstvy zapomnění a milosrdné nevšímavosti. Ne, už dost! Ale nejde to, že?
Pozitivní kytarové melodie mírného uklidňujícího tempa doprovázené jemnou linkou syntetizátorů a podtržené zasněným uchu lahodícím vokálem vám najednou připadají jako bezcitný nervy drásající výsměch. Proč jen to tak bolí? Vždyť zde nejsou žádné zlé a útočné skladby, žádný zvrhlý nelidský řev, depresivní aranže ani přebujelé hlučící basové drone-ování. Naopak, „Ascension“ by mělo spíše potěšit, uklidňovat, povznášet. Ano, „mělo by“.
Takže si pak večer raději otevřete láhev oblíbeného vína nebo čehokoliv jiného, abyste si alespoň na chvíli – třebaže takto uměle – přivodili ten nedostižný pocit „vše-spokojenosti“ a v klidu doposlechli tu pěknou milou hudbu, která zraňuje právě svou nenásilností, lehkostí a krásou, přičemž nám však nechtěně sděluje, že svět zdaleka tak laskavý a bezstarostný není.
