...erupce těkavých rytmů smrtelného opojení nekončí...Očekávání a pocity radosti přetavené do recenze v jednom. Kapely formátu DIRGE, jejich pozvolný vývoj, skryté touhy a postupně se probouzející rozměr nerovného souboje s temnotou, je vždy potěšení přijmout za své. Tahle francouzská parta dospěla za léta své činnosti jednoznačně v mocný kolos pocitů, atmosférické modly trvající apokalypsy, ze které nelze jen tak vystoupit. Mám za to, že DIRGE jsou již tak daleko a na takové úrovni, že mohou být v klidu poměřováni s praotci žánru, hlučícími vousáči Neurosis. Předchozí materiál ''Wings of Lead Over Dormant Seas'' ve mně zanechal hluboké stopy, svou ukrutnou silou mě odrovnal a v rychlém sledu jsem si ho zařadil mezi své nejoblíbenější nahrávky vůbec, tedy s dotekem absolutoria.
Čtyři roky čekání se vyplatily. Čas nenahlodal možné sebeuspokojení ani potřebnou kvalitu novinky, která v podstatě pokračuje tam, kde minulý opus zanechal své otisky. ''Elysian Magnetic Fields'' rozvíjí apokalypsu, jež byla před lety rozpoutána, dál smyslně dráždí smysly, od totálně euforických proměn vnímání k těm hluboce vyděšeným. Potenciál DIRGE je skutečně obrovský a jelikož tato kapela ví, jak s ním naložit, nemůžeme se divit, že vše lze porodit tak přirozeně a snadno. DIRGE neuhnuli ze své cesty, dál následují odkaz zmíněných Neurosis, jsou urputní a přitom nespoutaní. Chápat tvorbu skupiny znamená přepnout na jiný režim, nechat se vtáhnout a nespekulovat. Je to atmosféra, vesmírná receptura, podkrovní šílenství při sledování oblohy a především inteligentní učebnicová moderna.
Bouře je opět rozpoutána, výstřely z jiného světa se opakují, nelze jim uniknout. Nerad bych propadal do nějaké lacinější propagandy momentálních lídrů hutné rezignace světa, ale ono to při vší úctě ani nejde. DIRGE nestojí, neopakují se, jemně se rozvíjejí a plní naděje do nich vložené. Znovu jsme svědky neobyčejné a přitom stále dřevní skutečnosti, jak se pomocí posledních dnů planety stát volným a odejít v poklidu. Znovu je tu urputně tuhý metal doprovázený výraznou náladou, skučením neodkladného loučení, drobnými hlukovými efekty při každém tónu. Vše je spojeno v jeden kolos, uhrančivě příjemný odchod na věčnost, kam se skrz na sebe navazující motivy ''Elysian Magnetic Fields'' lze bezpochyby odebrat. Drsný tlak pramenící v zoufalosti a touze likvidovat je hnán ambietními plochami s evidentní promyšleností, i když na pokraji překvapivosti. Ta není již tak veliká, spíš bych se přiklonil k názoru momentálního rozpoložení každého z vás, jak novinku přijmout. Vzájemné protiklady zůstaly zachovány, ale liší se celek, je vyspělejší a až si vše sedne, jeho magie promluví.
...krev prýští ze země, ochutnej její sladkou chuť...
Podle mě předchozí album nepřekonává, ale vyrovnává jej. Otázkou zůstává, zda lze něco podobného vůbec překonat. ''Elysian Magnetic Fields'' přišlo o pár let později, ale to nic nemění na jeho mocné nakažlivosti, extrémním vlivu nechat se svést, ani dramatické síle, jež nemá tendenci ustat. Novinka je naprosto přesvědčivou a plnou záležitostí nepostrádající mírnou evoluci a zejména je to opět nestydaté monstrum nořící se do nejodhalenějších možných míst své existence. Majestát, zmar, utrpení a konečné vysvobození.
