Co mají rádi Marduk

Ševci se mají držet kopyt a MARDUK laufů. Po rozpačitém „Wormwoodu“ si to kapela zřejmě uvědomila a pokud je „Iron Dawn“ ochutnávkou další tvorby, nečeká nás sice nic nového, ale aspoň nebudou průšvihy a při troše nadšení se můžeme radostně nimrat v dalších a dalších obrazech z druhé světové války.

K té, vedle Bible a moru, MARDUK přirostli jako Hitler ke glóbu, podle něhož, dle Viktora Suvorova, nekonformního ruského autora historických knih, prý plánoval vojenské operace. I to mohlo přispět k výsledku války, zatímco totiž, hladil kouli v místech, kde byla vyobrazená Indie, a v duchu nejspíš vešel na slony pláty pancíře, neuvědomil si, že vlaky je lepší využít ke svozu rezerv. Proto dnes na obalu aktuálního EP MARDUK nejsou rozšmelcované ruské T-34, ale německé Panthery, svého času špičkové bojové stroje. (Originální foto si můžete prohlédnout zde). Jenže na Ivana ani ty nestačily.

Co máme rádi my

Hned zkraje „Iron Dawn“, při zvuku sirény je jasné, co se na nás povalí. Podruhé se s MARDUK vracíme do Varšavy, a to docela razantně. Poprvé, jak kdosi kdesi napsal, to bylo na Nobelovu cenu za přínos black metalu, nyní kapela víc než na všechno možné kytarové umění, co lze narvat mezi ten šrumec, sází na absolutní přímočarost, aniž by ale šidila na atmosféře. Slyšíme válečné pokračování „Rom 5:12“, v němž se mísí jak odkazy na retro záležitosti, tak nový ksicht, nastolený tímto albem.

Sice už to použilo víc kapel, než bylo ve Varšavě zničeno cihel, ale pořád zabírá, když se do blackové skladby přidá něco ze zvuků bitvy. Siréna nebo výbuchy, vše funguje jako katalyzátor, v případě „Iron Dawn“ vysoce výkonný, vytvářející perfektní majestátní divadlo. A MARDUK jsou v tomto směru opravdu zruční – začátek skladby „Prochorovka“ mísí výstřely a líbezný zpěv jakési německé Mädchen. Zahleďte se na onu fotografii opuštěných tanků, pokud nevíte, najděte si, co veselého se dělo u Prochorovky v červenci roku 1943, a rázem vám z reproduktorů poleze atmosféra takřka filmových rozměrů, nikoli jen laciná berlička, co se velkohubě veze na silných odkazech.


Co jsme dostali

Abych však jen nepěl slávu… Ve srovnání s alby „Plague Angel“ a „Rom 5:12“ posloucháme v podstatě jen rychlost, která by, i když dohromady se zmíněným dokreslením zní výtečně, těžko stačila na regulérní album. Časy „Panzer Division“ jsou pryč, dnes už to chce trochu víc, zvlášť když MARDUK dokázali, že umí.
Zpočátku jsem udělal chybu, když mi „Iron Dawn“ smrděl kvůli nulovému posunu. Ale o ten prozatím jít nemusí. Být to klasické album, dostavilo by se zklamání, takhle je třeba nic nechtít a užít si EP jako skvěle chutnající třešinku. Byť je přes velkolepé téma, které si bere na paškál, hodně, hodně titěrná.