Švédská čtyřčlenná formace WALK THROUGH FIRE je aktivní teprve pár let, takže se nemusíte nikterak obávat své neznalosti, pokud vám toto jméno vůbec nic neříká. Od svého založení vydali v roce 2009 pouze jednu eponymní desku a letos představují nové, v pořadí pouze druhé dlouhohrající album, nesoucí název „Furthest From Heaven“, které vyšlo u labelu Aesthetic Death a nabízí čtyřicetiminutovou pouť ponurými zákoutími chřadnoucího světa, kde slunce pomalu vyhasíná stejně jako život fatálně závislý na jeho svrchované explozivní existenci.

Že se nejedná o žádnou „procházku růžovým sadem“ napovídá asi jak samotné jméno kapely, tak konkrétní název tohoto alba i povaha sub žánrů, v jejichž rozmezí se WALK THROUGH FIRE pohybují. Nicméně i ve čtyřstopém albu aspirujícím na čestné označení dark sludge-doom silně dystopické atmosféry lze rozpoznat určité rozdíly v intenzitě jejich sdělení. Ta totiž záludně zesiluje ve druhé polovině desky a vrcholí kataklyzmatickým závěrem nejdelší poslední skladby. Zatímco se všechna ta tíha chladnoucího zmírajícího světa v prvním poločase bezdůvodně utápí v přílišné repetitivnosti a rozvleklosti, druhá část již důrazně poukazuje na nevyhnutelný zánik, který se blíží čím dál rychleji a ve finále se už stává přítomností.

Ono by to neustálé opakování stejného motivu a tempa v tomto žánru nebylo nijak na závadu, naopak ubíjející repetice v patřičné intenzitě jsou často nosnou konstrukcí hudební tvorby tohoto typu. Jenže u prvních dvou skladeb alba „Furthest From Heaven“ jaksi schází směřování, gradace, důraz na nějaký ten zásadní moment, a tak mi trochu uniká i samotný smysl. Naléhavě znějící vokál v kontrastu s utahaným doomovým tempem, opakovanými kytarovými riffy a zlověstně bublající basou, jakoby předpovídaly příchod katastrofy apokalyptických rozměrů s zesílení mohutnosti zvuku v refrénech toto neblahé očekávání ještě umocňuje, stále to však připomíná spíše pohupování na zakalené hladině bahnitého jezera. Černá mračna se hrozivě stahují nad obzor, ale bouře pořád nikde. Až to po druhé skladbě, čili v polovině nahrávky, skoro vzbouzí dojem, že snad šlo jen o planý poplach. Tak jsme se trochu vyděsili, v opojení monstrositou slibovaného Grand Finale napsali několik nesmyslných veršů „pro věčnost“, ale teď si zas můžeme sbalit věci a s předstíranou ležérností odejít domů. Nechceme přece vypadat jako nějací pomatenci fascinovaní kdejakou blbostí.


To bychom se ale příliš unáhlili! Ve skladbě nazvané příznačně „The Dying Sun“ totiž dojde k očekávanému bodu zlomu, po kterém teď už skutečně následuje předznamenaný sled událostí spějících k neodvratnému zániku. Zmíněná třetí stopa je přitom paradoxně nejklidnější z celého alba, ale více než jakákoliv předchozí dokonale vystihuje jeho charakter. Decentní monotónní a v celkem příjemných polohách oscilující drone-ambient s nezřetelným šumem v podkresu totiž ilustruje představu pozvolného tichého a definitivního zatmění – či spíše „vyhasnutí“ Slunce. A zatímco tohle byla bezbolestná a pokojná, krásná smrt naší mateřské hvězdy, závěrečná skladba ukazuje právě nastalé zoufalství světa, který si začíná uvědomovat, že se ocitnul ve věčné temnotě. To naznačuje už naléhavý nástup s efektivním kytarovým motivem a následné protržení hlukové hráze, které dává zaznít všem nástrojům v plné síle. Postupy nejsou nijak zvláště spletité, ale velice působivé, úderné, masivní a v určitých okamžicích nahromaděná energie člověka doslova válcuje. K tomu se ještě přidává neméně intenzivní vokál se zoufalými slovy útěchy i prostým nezkrášleným konstatováním: Slunce je mrtvé, nečekejte na úsvit, už nikdy nevyjde…