Písně, které Hyády když pějítam, kde královské praporce vlají
Utichnout musí neslyšeny v
Neprostupné Carcose
Cassildina píseň ze hry „Král ve žlutém“
Jihlavské podzemí je letos obzvláště plodné a po nové desce Táboru Radosti o sobě dává z daleké Carcosy vědět i biskup Hastur, který nás oblažil novou deskou kapely SEMAI. Již povedený split se spřízněným projektem Fonnia naznačil, že nám v Česku vzniká poměrně zajímavý útvar, což Hastur potvrdil i prostřednictvím EP „Opus Dei“. Zvědavost byla náhle vybičována na maximum po oznámení vydání prvního dlouhohrajícího alba „Delubrum“ na francouzském labelu (!) Gnosis records, které si již postaralo o zmiňované EP. A jak dopadl první dlouhohrající počin SEMAI?
„Deluburum“ se skládá ze dvou stop o délce 20 a 17 minut. První skladba začíná úchvatným temným klavírem, jehož basové dunění se rozléhá po starém sále nějakého starého opuštěného zámku. Ozvěna klavírního mručení dává tušit, že ono pravé zlo se skrývá spíše ve spárách a zdech toho starého sídla, než aby bylo od začátku odhaleno zvědavému návštěvníkovi. Ano, to je možná ten příměr, který hledám. Celé album působí jako procházka starým opuštěným zámkem, který je jakýmsi zvráceným mixem Kafky a Lovecrafta. Každá ze skladeb „Delubrum“ – „I.“ a „II.“ rozvíjí něco jako příběh o zvědavém hledači okultních tajemství, který se na základě spojení starých lidových báchorek a ustrašených pasáží ze zežloutlých kronik vydal na průzkum starého sídla uprostřed staré Evropy. Dovolte mi proto dovyprávět mou vlastní verzi onoho příběhu, kterou svými tóny v mé hlavě vyvolalo album „Delubrum“.
Z temného a nenápadného sálu, jehož jediným prvkem je starý secesní klavír, vedou temné chodby ozdobené těžkými závěsy, za kterými se skrývá něco jako obrazy. Zvědavost je silnější a nebohý smrtelník si troufne odhalit těžký pruh sametu a pod ním spatří nepopsatelně ohavný portrét, na což nahrávka reaguje první porcí dark/droneového hnusu, podpořeného nelidským sténáním obludy po staletí zamčené v zámeckém sklepě. Porce ocelových samplů jsou rozbity dunící basou a vichřicí noiseového podkladu. Nebohý návštěvník náhle zjišťuje, že vstoupil do rodové galerie, která uchovává podoby členů prastarého rodu, jehož původ není ani zdaleka lidský. Zámek se náhle mění v blasfemické vězení šílenství a nebohý zvědavec se za dunění popravčích rytmů bicích vydává nalézt spásné denní světlo, ovšem zámek nemá v úmyslu jej pustit.
V rytmu pochodového dronu, ne úplně nepodobného bočním projektům lidí nakupených kolem Sunn 0))), vydal se nešťastný smrtelník, obklopen chobotnicovitou temnotou, omylem ještě hlouběji do útrob zámku, jehož negeometrické chodby se počaly hýbat v křečovitých stazích jako střeva biblického Behemóta. Občasné erupce hlukových prvků v monotónním bubnování podpořené pulzující basou, prezentují nálezy zbytků lidské kůže popsané rouhavými hieroglyfy odkazujících na černá mystéria jiných, přírodní zákony popírajících světů. Náhle je všemu konec, démonický klavírista se vrací se svým repetitivním tématem a ubohý průzkumník místo toho, aby se vydal směrem k vymodlenému východu, stojí náhle před čistým a upraveným šarlatovým závojem, který tak nelidsky září svou čistotou v zatuchlém sklepení oné šílené stavby.
Není cesty zpět, a tak s odhalením onoho kusu masité látky, započíná druhá skladba této ďábelské symfonie. Za závěsem je však pouze holá studená zeď. Cestovatel však s údivem zjišťuje, že se celý zámek změnil, ale zvláštním způsobem zůstal stejný. Podlaha není již pokrytá sutí a zbytky neurčitého harampádí. Dlouhé chodby jsou osvětleny bělostnou září dlouhých svíček z nefritových svícnů, podlahu pokrývá temný, inkoustově fialový achát, který hází purpurové odlesky na tyrkysové stěny. Po několika krocích se vrací opět rytmus tepající krve, tentokrát ovšem doprovázen noise/doom/dronovým hučením, které je předzvěstí něčeho zlověstného. Chodba náhle a zcela nečekaně ústí za zatáčkou do kylópského sálu utápějícím se v záplavě žluté barvy. Na oltářem osvětleném planoucím ohněm kolosálních rozměrů stojí bezhlasně vyrovnány postavy v dlouhých kutnách s bledými maskami bez výrazu na tvářích a pějí chválu na svého oživeného boha, démonického krále ve žlutém, sedícího na zlatém trůnu. Šok je příliš veliký a silný a celá scéna náhle mizí v milosrdném závoji mdlob.
Nešťastná je lidská bytost, která nevědomostí a zvědavostí poruší křehkou a nestabilní hranici mezi světy a ocitne se ve své slabé schránce z nervů a křehkého růžového masa před tváří krále ve žlutém. Průzkumník je však nalezen na prázdné stráni, zvlhlé podzimním večerem. Cestou v autě svých zachránců nemluví a dívá se, zdá se, někam do prázdna. Před očima ovšem nevidí krajinu plnou starých vesniček s pokroucenými domky, jejichž stěny jsou unavené staletím věrné služby svým obyvatelům, ale stále je duchem v daleké Carcose, vzdálené stovky světelných let. V hlavě mu bez přestávky zní ono monotónní bubnování podpořené basovým bručením z útrob podsvětí. Na krátké zastávce vytahuje nešťastník ze svého špinavého kabátu revolver s nadějí, že tři žhavé polibky z horké hlavně na čelo ukončí tuto démonickou maškarádu, která je jako sen, ze kterého se nelze probudit. Jakkoliv je však jindy příroda milostiva, tak tentokráte nedochází k vykupitelské smrti, ale ubohá a zmučená lidská duše se stává potravou plamenů v obrovském planoucím žárovišti, které spatřila ve zlatém královském sále. Po zbytek jejich dnů ji bude zpívat maskovaný sbor a bude pohlížet do klidné a nepopsatelně hrozivé tváře krále ve žlutém.
K recenzi poskytl: Bishop Lastur
