Co nám tak mohlo vadit na NEGUŘE v původní podobě. Když pomineme, že kapela nepocházela z nějaké zapadlé transylvánské vísky a nesnídala mech a větve, ale z Temešváru, smradlavé díry uprostřed širých polí hnedle za maďarskou hranicí, jen těžko se nám mohli tito divotvůrci něčím znelíbit. Vedle jejich opusů blednou všichni pivní pohani s runami na břišních pneumatikách až k neviditelnosti, přičemž rumunská veledíla stále odolávají, když se je snažíme oposlouchat. Jenže rozpory přinesly personální kolotoč, a ejhle, už to není tak slavné jako dříve. Dordeduh, vzniklý okolo „druhé frakce“, je spíše takové předkarpatří a „Vîrstele Pămîntului“, první deska nové sestavy, zní jako ómový bujón – není to zkrátka ta pravá polévka, byť se o to urputně snaží.
„Poartă de dincolo“ tak v situaci, kdy už nikdo nečeká žádné zázraky, nemá zrovna vydlážděnou cestu k úspěchu, na druhou stranu aspoň nemůže tolik zklamat. A jaký je výsledek? Jednoduše čtyři další skladby od jedné ze dvou miniNegur, co běhají po světě. Nejvíce pozitivní je zanechání pokusů klonovat původní tvorbu, jak jsme slyšeli na „Vîrstele Pămîntului“, a snaha o něco nového. NEGURA hodně zcivilněla, kapela zanechává velkolepé epické pasáže plné obrazů lesů v mlze trochu spát a zůstává více u země. Ne snad, že by „Poartă de dincolo“ nebylo atmosférické, jen je oproti klasickým letům spíše neutrální a například prostřední pasáž „La Marginea Lumii“ zní jako od prog-metalové kapely. Teď ovšem mluvím o kytarách, „Frig în Oase“, sedmiminutová ambientní mezihra s krátce znějícím líbezným hlasem ženského astma, je téměř stoprocentní koncentrát atmosféry, na jakou jsme byli po léta zvykli.
Klávesy ale nemohou dohnat, co kytary zaspaly, a i když se Negura k mé velké libosti vybodla na ty kravské zvonečky, rumunských hvězd se prozatím ještě nedotkla. Ale držím palce.
K recenzi poskytl: Code666
