Před dvěma roky jsem předešlou desku švýcarské trojice PŸLON příliš nechválil a hodně mi vadila neoriginalita materiálu, přesto jsem QLR zřejmě nějakým záhadným způsobem v anglickém sumáři zaujal a rozhodli se mi poslat i letošní desku kapely, závěrečnou část trilogie – „Armoury of God“. Jak už název alba napovídá, ač neočekávaně, mám znovu co do činění s bílým (křesťanským) doom metalem. Kdyby někdo z vás chtěl tipnout, zda se kapela výrazně posunula nějakým více invenčním směrem, může. Ovšem radost mu zkazí zřejmě už poslech úvodních tónů „The First Church“, protože zde najde opět motivy, které už zcela zaručeně někde slyšeli. Něco se přece jen ale změnilo, vyznění kapely a ladění všech nástrojů je tentokrát mnohem více podobné původní tvorbě Black Sabath, tedy alespoň v první polovině alba. Všechny skladby od úvodní až po pátou „Hollow Sky“ nesou prvky nesmrtelné legendy. A v momentě, kdy se alespoň trošičku živíte nadějí, že by něco mohlo být jinak, což je případ úvodu třetí „In From the Funeral Fields“ jste po dvou minutách poslechu opět přivedeni zpátky na linku původní a když plouživé tempo základu písně prořízne zatěžkaný motiv kytar a klávesy, opět se vybavují vzpomínky na starší pomalejší tvorbu Ozzyho Osbournea. A ku podivu svému zjišťuji, že to, co jsem kritizoval na předchozím počinu PŸLON, totiž neoriginalitu, mi to tentokrát vůbec nevadí. Ba naopak, možná, že je to dost pozitivní prvek, zvlášť s přihlédnutím ke skutečnosti, že se v závěru skladby rozjede pasáž ne až tak obvyklá a určitá invence hudebníků přeci jen vykoukne zvláště při zrychlení a momentu, kdy se na Mattův místy až andělsky znějící vokál napojí zhruba tři další hlasy a jeden z nich je pravým murmurem. Při poslechu třetí skladby si začínám hrát s myšlenkou, že se mi hudba na „Armoury of God“ vlastně líbí a ani během čtvrté „Gravestar“ se zdá, že asi svůj názor jen tak nezměním. Má to poměrně skličující atmosféru i přes ten Mattův andělský hlas. A je to zásluhou vrstvení různých mnohdy podivných kytarových variací téhož pána na ponuré táhlé tóny kolegy Jana. Je to kvalitně zahrané a k mé spokojenosti to překvapivě stačí. Posledním výkřikem první poloviny desky je pak „Hollow Sky“, kde se výborně prezentují opět oba kytaristé a Matt změní rejstřík hlasu poněkud bluesovějším směrem. Píseň je svižnější a já si spokojeně pokyvuji hlavou, aniž bych se na moment nudil během dosud odehraných 31 minut.
O předěl mezi různorodými polovinami desky se stará doslova ambientní „Cosmic Treasure“, následovaná ještě instrumentálním kouskem dotýkajícím se jazzu – sedmé „I lyki stin kardia mou“. Od osmé skladby už to ovšem tak výborné není, jakoby se kapela opět dostala do sféry vlivu Candlemass a například Solitude Aeternus. Tak už v „Hunter Angels“ na mě nějak kombinace sólového vokálu s murmurem znějícím jakoby ze záhrobí nefunguje, přesto je skladba ještě poměrně zajímavá a opět se v některých místech pouští do kombinací sól s jazzovými prvky a je to setsakra dobře zahrané, ke konci žel už poněkud nudné. Následující „In Serpent Tongues“ je pak zajímavá až od své poloviny, kde je ubíjející tempo nahrazeno gradovanými sóly jak kytar, tak basy. Jinak píseň drží i vokál především v nástupech do refrénu. „Somewhere in Nowhere“ je prací samotného Leifa Eldinga a prapůvodní originál byste našli na demu Candlemass „Tales of Creation“, což bylo dílko vpravdě „boží“. PŸLON skladbu nezkazili, jen potvrdili, co už jsem zde zmínil, že ve druhé polovině jsou výrazně pod vlivem svých vzorů z přelomu osmdesátých a devadesátých let. A už je tu závěrečná a nevýrazná „Death Is All Around“, ale s pikantním svižným zakončením a já mám pocit, že celou „božskou zbroj“ si člověk navlékne až po smrti, když se duše odevzdá do rukou božích, a tak vstoupí na půdu „božské zbrojnice“ a ono dost možná to tak pánové se svým křesťanským poselstvím i mysleli. A zde se trilogie Th‘ Eternal Wedding Band – Doom – Armoury of God uzavírá a mě napadá, že první díl ani neznám, a tak si přemýšlím, jestli se nepokusit to dohnat, ale pokud má tvorba PŸLON vzestupnou tendenci, což se dá předpokládat, nevím, zda mi stojí za to se vracet o pět let zpátky. Možná ze zájmu čistě o hudbu (poselství kapely mi opravdu nic moc neříká) spíš zkusím vyslechnout „Harrowing of Hell“, jíž kapela avizuje už v bookletu letošní nahrávky. Vyjde jen na vinylu, tak mi ho třeba Quam Libet pošlou, jinak se mi bude špatně shánět.
Přiznejme si závěrem, že očekávat nějaký výbuch originality letošního materiálu asi nešlo, leda by se pánové uhodili do hlav. V hudbě, jíž se věnují, se totiž pohybují tak jistě, jak se jen ryba ve vodě pohybovat umí, a jsem přesvědčen, že jistý zástup posluchačů se za skupinu s klidným svědomím postaví. Já si vystačím s konstatováním, že jsem konečně překonal svou nevoli vůči přílišné inspiraci v kapelách z časů minulých a při poslechu „Armoury of God“ se až na výjimky nenudím, i když mi první polovina desky přijde o kus záživnější než ta druhá.
K recenzi poskytl: Quam Libet Records
