Vrátit se na hudební scénu po dlouholeté pauze není žádný med, to by vám jistě potvrdila nejedna kapela, která si touto zkouškou musela projít. Čím delší je pauza, tím je logicky složitější i návrat. Hudebníci si nutně musí pohrávat s myšlenkou, kterým směrem se vydat – zdali zůstat věrní a navázat přímo tam, kde to zabalili, anebo to zkusit tak, jak vám velí aktuální emoce. V druhém případě se pak docela dobře můžete sekat s částečně, nebo i zcela jiným tělesem. Pauza EINHERJER čítala skutečně dlouhých osm let. Popravdě, co byste od nich v roce 2011 čekali? Zarytí fanoušci si mohou oddechnout, Norům se podařilo skloubit obě věci dohromady ve výsledek odpovídající prvnímu zmiňovanému směru. Jak to chápat? Jednoduše. „Norrøn“ je na jednu stranu přímým následovníkem toho, co na EINHERJER máte rádi - lehce ponurého viking metalu plujícího především na středních tempech. Na stranu druhou je na této severské trojici vidno, že jejich aktuální tvorba není hnána kalkulem, ale naopak především srdcem a vírou v to, co „Norrøn“ obsahuje. Za to osmero let ticha se nevytratilo téměř nic. Materiál opět tvoří silné dlouho se opakující riffy nastavené majestátními melodiemi, které dohromady tvoří velice efektní a epický celek. Není vůbec jednoduché poskládat tento typ hudby tak, aby posluchači přišel zábavný a po krátkém čase nezačal nudit, ba přímo otravovat. EINHERJER na to mají jakýsi tajný recept a podobně jako Khold umí z relativně monotónní kytarové hry vyždímat naprosté maximum.
Na začátku recenze jsem se zmiňoval o ponurém a temném viking metalu, tedy hudebním odvětví, které patří k mým nejoblíbenějším. Abych uvedl věci na pravou míru, „Norrøn“ není nakažené temnotou ani smutkem od začátku do konce. Dvanáctiminutový otvírák v podobě „Norrøn Kraft“ by tomu sice napovídal a dvojka „Naglfar“ by mu dala jistě za pravdu. Nicméně od mírně tmavého začátku se dostáváme do veselejších a epických vod společně s dvojicí „Alu Alu Laukar“ a první uvolněné ukázky „Varden Brenme“. V pořadí třetí a poslední dvojicí pak EINHERJER svůj vkus pouze vytříbí a posluchač se dostane na pomyslný vrchol celé nahrávky. Čtyřicet minut uteče jako voda a vy máte nutkání si „Norrøn“ pustit od začátku. A to je jeden ze základů úspěchu. A ten druhý? Mít nutkání si pustit desku znovu proto, abyste v ní nalezli něco, co vám předtím uniklo. I to se Norům podařilo a s každým dalším poslechem se dočkáte nových zákoutí a dalších emocí.
Abych řekl pravdu, měl jsem z návratu EINHERJER strach. Stejný strach, který mám u každého re-unionu kapely, jež v minulosti něco dokázala. Ne vždy se to podaří tak, jak by si hudebníci i posluchači asi představovali, nicméně v případě téhle norské trojice se to podařilo. „Norrøn“ je nahrávkou na úrovni, prací, na kterou mohou být kluci hrdí. A v neposlední řadě nahrávkou, kterou mohu s čistým svědomím doporučit dále. Tedy s jednou výtkou... První skladba by neměla být tou zdaleka nejdelší.
