„Abzu“ začne bez intra, bez okolků, bez slitování. Je to tak trochu jejich trademark, řekl bych, od začátku až do konce člověka, který si troufne stisknout play, omlacovat o stěny malé, černočerné místnůstky. Když se vzchopím a na několik okamžiků se vymaním ze sevření bestie, začne závod, který je už předem rozhodnut v můj neprospěch.

Z toho, ostatně podobně jako u prakticky všeho, co dosud ABSU vydali, vyplývá, že „Abzu“ nepatří k albům, které si pustíme cestou autem, hromadnou dopravou, nebo když si jdeme zaběhat. Pro mě je poslech docela klaustrofobickou zkušeností (a to mám jinak malé prostory rád). Celé vyznění směřuje k tomu, že prostor kolem nás, v našem světě, se po spuštění prudce smrskne natolik, že studené neviditelné stěny nám způsobují husí kůži a jakmile se snažíme z této klece dostat, jsme uvrženi naopak do obrovského prostoru, ze kterého velice rychle dostaneme závrať. Téměř po celých 35 minut moje poslechová zkušenost osciluje mezi těmito dvěma extrémy. Tenhle prožitek podporují všechny aspekty alba: zvuk, tempo, kompozice skladeb i texty. Až na několik excesů se hudba posunula blíže black metalovým polohám, osobitý rukopis ABSU ale stále zůstává zřetelný.

Úkazem v tvorbě ABSU dosud viděným pouze u debutu je velice střízlivá délka nahrávky. Jen z toho plyne několik aspektů, které ji v rámci tvorby kapely dělají unikátní a dodávají jí nové rozměry. Největším pozitivem z této skutečnosti plynoucím je jednodušší zapamatovatelnost motivů. Ty se střídají několikrát v jedné skladbě, při uchování velice agresivního a možná až dezorientujícího dopadu nepůsobí chaoticky. Přesto ale poslech občas shledávám zbrklým, jako by kapela někam spěchala, což oné klaustrofobické paranoie trochu podráží nohy. Silně tomu přispívá i koncentrace dvou pětin celého alba do poslední skladby. I když hudba jí předcházející určitě není nezapamatování hodná, vypadá to tak trochu, jako by se kapela snažila většinu pozornosti strhnout na závěrečnou „Song for Ea“.

„Rozdělení stopáže přibližně na dvě poloviny je zajímavým konceptem nabádajícím posluchače nějaké dvě poloviny hledat. Zároveň však strhává možná až příliš pozornosti na opus magnum alba.

„Song for Ea“ je z celého alba nejen nejvýraznější, ale je nejblíže stavu, kdy bych ABSU jen chválil. Troufám si totiž říct, že hudba, kterou tahle kapela tvoří, nemůže fungovat bez občasných zvolnění, momentů, které nejen nechají posluchače vydechnout, ale dají více vyniknout agresi. Bez nich se nahrávka velice jednoduše stane plochou a, jak už jsem zmínil, silně pomíjivou, protože nedává žádné záchytné body, nedá se vstřebat a akceptovat. Zapamatovat si nějaké motivy je velice obtížné a skvělé momenty, které na albu jsou, se nakonec slévají dohromady, až z nich zůstane jen nejistý chuchvalec něčeho, co se mi sice líbí, ale nejsem schopný to pořádně pojmout.
Zvuk nahrávky se od minula příliš nezměnil, čistý zvuk jí velice prospívá, tak rychlý a agresivní přístup by s klasičtějším blackovým zvukem ztratil pointu a album by se stalo téměř neposlouchatelným.


„Abzu“ je prvním albem, které jsem od této skupiny slyšel, předchozí tvorbu jsem si až zpětně a velice zběžně ohmatal, abych nezačínal úplně od nuly a přistupoval trochu objektivněji. Pomohlo mi to novinku umístit do lepší perspektivy a lépe formulovat myšlenky proběhnuvší mou hlavou, jejichž abstrakci by jinak bylo velice složité zachytit. Myslím, že „Abzu“ se nesnaží ani tak rozvíjet výrazivo kapely, jako spíš potlačit hranice ještě o kousek dále. Nestane se milníkem v diskografii skupiny už proto, že se jím být nesnaží a ani to nepotřebuje, i tak má svoje místo zaslouženě.