Zatímco „Hordalands doedskvad“ bylo skutečně mistrovským dílem, kterému byl problém cokoli vytknout, v případě „Taake“ už ohlasy tak jednoznačné nebyly. A i když se ve výsledku jednalo o stále velice silný materiál, mnozí toto dílo chápali jako logickou slabší chvilku, kterou si jednou chtě-nechtě vybere téměř každý hudebník. Od „Noregs Vaapen“ tak šlo čekat téměř cokoli, počínaje návratem k zaběhlým pořádkům, přes další letmý posun tam, kam se Hoestovi právě zamane, až po jasné pokračování a prorůstání prvků, kterými nás TAAKE na předposlední nahrávce seznámili. Těžko odhadovat, která z možností byla nejvíce pravděpodobná. Nyní je to však otázka zcela nepodstatná, jednoduše proto, že výsledek už víme. Norové si vybrali možnost číslo tři.
Při použití obecných měřidel máme stále co dočinění s charakteristickou tváří TAAKE tak, jak jí všichni dobře známe. Nicméně už pozornější pohled pod pokličku nám prozradí, že by byla chyba považovat „Noregs Vaapen“ za dílo výjimečné, nekompromisní a bez znatelných nedostatků. Pokud jste čekali, že by se snad mohla ještě vrátit ona mystická atmosféra provázející skvostnou první éru, budete zklamání. Z mlžných vrcholků bergenských pahorků posypaných sněhovou pokrývkou je nutné se přesunout do nejbližšího koncertního sálu. Tam se totiž TAAKE hodí zase o nějaký ten chlup více. Otvírák v podobě „Fra Vadested Til Vandasmed“ by vás sice rád přesvědčil o opaku, avšak celek hovoří jasně o opačné straně mince. Největším negativem nových TAAKE však není absence legendárního feelingu, jako spíše nedostatek zabijáckých riffů. Jistě si dobře pamatujete na dobu, kdy každá ze skladeb stála na vichřici silných melodií, které nekompromisně sypala z rukávu. Doba je jiná a kupříkladu s „Orkan“ na druhé straně rovnice bychom se výsledku jistě nedopočetli. Jinými slovy „Noregs Vaapen“ obsahuje až nebezpečně mnoho slabých míst, „riffová zabijačka“ se prostě nekoná. Zde se nabízí zajímavý paradox. Přestože se nový materiál tváří přímočařeji a rád by uspěl především při živých vystoupení, téměř úplně zde chybí cokoli, při čem byste si na koncertě TAAKE měli chuť utrhnout hlavu. Tedy pokud nepočítám punková tempa „Nordbundet“, která jsou však stále slabým odvarem toho, co Norové dokážou.
Hoest aktuální nahrávkou potvrzuje několik věcí, nad kterými nás nechal minule tápat. Za prvé jasně směřuje kapelu k živé prezentaci, na pódiu se mu zřejmě velice zalíbilo. Znát to je jak poslední dvojici dlouhohrajících desek, tak také z vystupování kapely vůči veřejnosti. Za druhé, a to je jistě mnohem důležitější, také fakt, že se pomalu ale jistě dostavuje jakási skladatelská impotence. Tím samozřejmě nechci říci, že by „Noregs Vaapen“ bylo jaksi nudné nebo průměrné album. Mnoho fanoušků však bylo zvyklých na fakt, že TAAKE jsou kapelou výjimečnou, osobitou a neskutečně skladatelsky invenční. To Norové ale počínaje rokem 2008 s čistým svědomím podepsat nemohou, nemyslíte?
P.S.: Pokud někomu z vás chybí zmínka o tolik propíraném banju... Není moc co říci. Apriori proti takovému nástroji v žádném případě nejsem, že by ale bylo jaksi zdařile zakomponované, to zas ne. Radím raději sledovat sestupnou tendenci skladatelské invence, nežli se dohadovat nad tím, zdali banjo ano či nikoliv.
K recenzi poskytl: Hoest
