Po delší odmlce se švédští CRAFT opět vrací na black metalovou scénu. Pět let od vydání velmi zdařilého alba „Fuck the Universe“ již bylo zkrátka na čase připomenout se věrným posluchačům s nějakým novým kouskem a vybít si tak přebytek temné energie. Kdo ovšem čekal, že po tak dlouhé době přijdou CRAFT s něčím zásadně odlišným či experimentálně šokujícím, bude nejspíš zklamán. „Void“ je skvělá deska, to si neodpustím zdůraznit hned v úvodu. Ale její kouzlo spočívá právě spíše v nezdolné autenticitě, nikoliv ve snaze zaujmout novátorským přístupem a přesahy nad rámec žánru. Ostatně CRAFT nikdy žádné příliš progresivní tendence neměli. Baví je dělat hudbu podle svého gusta a s nějakými novými postupy a moderními vlivy si moc hlavu nelámou. To však vůbec neznamená, že je deska nudná a hráči bez talentu a fantazie. Jen jejich koncept je zkrátka postaven na poměrně „staroškolských“ základech převážně středního tempa, jednoduchých, ale výrazných riffů a jakési hrubozrnné údernosti, která přidává jejich záměrně trochu přímočarému black(‘n roll) metalu na zábavnosti.
Přestože stejně jako u předchozích desek je i atmosféra „Void“ nasáklá kořalkou, destruktivní energií a nihilismem, nejedná se o žádný amatérský vidlácký „alko-metal“ založený na jednom ohraném riffu ovládajícím všechny skladby. Na albu totiž můžeme slyšet dost časté změny tempa, motivu a místy i náznaky kytarového sóla, čímž tak trochu vybočují z linie důsledného primitivismu. V podstatě se novinka nijak moc neliší od předchozí nahrávky – i zde vystupuje do popředí charakteristický neměnný vokál zkreslený zatuchle znějícím echem, mírně zastřený, ale čitelný a výrazný zvuk kytar a upozaděné bicí plnící zde čistě rytmickou funkci, podobně jako baskytara nenápadně doprovázející a doplňující kytarovou linku. Skladby se drží převážně středního tempa, ale pro oživení CRAFT neváhají zasáhnout i do svižnějších blackových poloh (například u „The Ground Surrenders“ či „I Want to Commit Murder“) nebo naopak zvolnit až na okraj zatěžkaného plíživého pochodu mrtvých (jako v „Leaving the Corporal Shade“ a částečně i titulní „Void“).
Témata textů skladeb „Void“ nejsou příliš originální ani moc přemýšlivá, ale přiznám se, že u kapely, která si nehraje na žádné průkopníky scény, ale naopak zcela nepokrytě přiznává svou zálibu ve staromilství se vším všudy, mi tento fakt nijak nevadí. Naopak se mi zdá, že určitá dávka klišé k hudbě CRAFT tak nějak patří. V jejich svérázném postoji se totiž skrývá jistá forma nadsázky. Z toho, co hrají a jak to hrají, vyplývá, že jsou si toho vědomi, že se tím svým způsobem baví a chtějí tím pobavit i nás.
Na závěr bych se s dovolením zdržela zbytečných keců kolem i jednovětých povinných shrnujících hodnocení ve stylu „čtenářského deníčku“. Mohu snad jen říci, že pokud jste si oblíbili „Fuck the Universe“, je téměř jisté, že se i nová deska u vás dočká pozitivního ohlasu.
